A je tu kraťučká asi tak 2 kapitoly. a ta 21 je krátce dokončela. Naposledy to končilo že Angela spala a OKo se ji ptalo jak se ji dlouho ta noha bude léčit. Je tu pokráčko
Kapitola 18. Na úteku
Utíkal jsem co mi nohy stačili. Běžel jsem křovinami, kličkoval mezi stromy. To dítě brečelo a plakalo. Není divu jak jsem utíkal pořezal jsem ho o větve, a plakalo že ho to bolelo. Zjistil jsem to až jsem zastavil.
Zastavil jsem asi po 10 minutách. To malé dítě na mě koulelo zalepenýma očima od slz, viděl jsem jak je pořezané od větví, zkrvavené sotva sedí. Nevím jestli se to mělo stát nebo ne, ale zrovna v tu chvíli jsem zahlédl jak na silnici stojí auto dosti podobnému tomu kterým jsme měli plány s Angelou. Jen jedna myšlenka se v tu chvíli hlavou honila. "utíkej”. Řekl jsem tomu malému dítěti. "zůstaň tu”. a rozeběhl jsem se k tomu autu. To dítě padlo na zem. Utíkal jsem a ocitl jsem se u toho auta.
"Angelo”! Zakřičel jsem. "Tady”. ozvalo se. Rozeběhl jsem se na ten vozík. Jak jsem já spadnul tím že mě odšťouchla loď do zatáčky, byla pod tou lodí. Skřípnutá. Zaseknutá. "Oko jsi to ty”? "jsem, Angelo neboj dostanu tě z toho”. Položil jsem ji čumák na její čumák a pomalu jsme oba zavřeli oči. Mazlili jsme se. Po chvíli jsem si k ní lehl. "musíme od sud”. "měli jsme naplánované cestu ne? Tak ji dokončíme”.
"Jenže já jsem pochopila že je lepší cestovat po svých než-li v autě, lodi či vzduchem”. "pozor vzduchem jsme ještě neletěli”. Škádlil jsem ji. Smáli jsme se. "chci od sud”. "Tak jo”. vzdychl jsem, vstal jsem a seskočil. Aha ona nemůže. Když překousnu řetězec vylámu si zuby, když odtlačím loď, ani se nehne, zbývá jen jediné. "Lano”. "Lano?” Zvedla hlavu. "Jo, neboj se mám to promyšlené”. Chytl jsem lano do zubů a obvázal okolo lampy. To lano bylo od lodi. Kotvu to nemělo ale to já sem nevěděl, jen vám to říkám. Auto na mne zablikalo světli a zakouřilo a rozjelo se. "Oko..”. volala na mne. "SESKOČ”. Já na ni. Jak se Auto rozjelo loď se pohnula na druhou stranu a Angela vyskočila a rozeběhla se za mnou. Objali jsme se zase a pomalu šli ulicí.
Už se smrákalo, stmívalo. Na silnici se postupně rozjížděli světla a jen sem tam projelo auto. Šli jsme vedle sebe. Ona měla položenou hlavu na mém rameni. Bylo to tak romantické...
Už ani nevím jak jsme našli místo na spaní, ale pamatuji jen jedno jediné z té noci. Tulila se ke mne, a dívali jsme se na hvězdy a když jedna což se stalo až když jsme už chtěli zavřít oči a spát, přáli jsme si oba to stejné naše mysl se propojila. Co jsme si přáli vám nepovím, každý má právo na tajemství no ne? J Ještě před tím než jsme se chystali ke spánku, přemýšlel jsem jestli ji mám říct o Lemurovi. Nakonec jsem řekl.
"Cože?”! Byla zděšená. "Jo, řekl mi to do očí a že prý medvědi udělají vše co jim řekne”. Schoulila se a stočila do klubíčka a já taky takže jsme se navzájem zahřívali a po chvíli... "Slib mi jedno”. "co”?
"Nebudeš se chtít Lemurovi pomstít a ani po něm nebudeš pátrat”. "Ale on mi vyvraždil smečku a rodinu”. "A skoro i nás, pamatuješ? Nech ho být beztak se v tom vyžívá a říká si že se ho bojíš”. "co tě to napadlo? Proč se ho zastáváš”? "nezastávám, jen nechci aby tě ztratila”. "slib mi to”. Vstal jsem a odešel od ní. Lehl jsem si na druhý konec jeskyně. Celou noc jsem s ní nemluvil. Oba dva jsme se smutně dívali do země. "Přece mi nebude říkat co budu nebo nebudu dělat! Já hodlám pomstít rodinu Lemura nenechám žít”! Říkal jsem si. Celu noc až do rána jsem si tuto větu opakoval. Koutkem oka sem viděl jak sem tam na mně koukne.
Druhý den ráno. Otevřel jsem oči a podíval jsem se na místo kde včera byla Angela. Nebyla tam. S panikařil jsem. Rozhlížel jsem nikde nebyla. Vyběhl jsem ven. "Angelo kde si”! Nikde nebyla ani venku. Ani její pach sem necítil. Čuchal jsem se vztyčenou hlavou a čumákem do vzduchu, nic.
"Angelo...”. Čekal jsem že se ozve. "Měla jsi včera pravdu, tak se prosím ke mně vrať”. Nikde nikdo. Buď odešla nebo se ji něco stalo.
I kdybych se rozkrájel tak ji nenajdu. Nikde žádný známý, myslím sýkorku. "Sýkorko jsi tu”? Chvíli ticho. Nikde nikdo byl jsem dočista sám. Touha v ní že se vrátí se vzdalovala jako ona. "ANGEEEELOOOOO...”. Nikde nikdo, ticho. Volal jsem ale nikdo se neozýval. Nikdo nemluvil. Nikdo ani ptáčci nezpívali. Přitom bylo Jaro nebo léto ale bylo slunce, žádný sníh, všude tráva nádherně zelená a vysoká. Jako kdybych byl ...
Ve snu! Vzbudil jsem se. "Angelo jsi tu”? "Tohle už nebude druhý sen, teď je to skutečné”. Ale i tady nikde nebyla Angela. Ovšem venku to zpívalo jeden přes druhého. Ptáčci, hopsali zajíčci. Bzučeli včelky a kdoví co ještě. Ale i tady Angela nebyla.
Smutně jsem vyšel z jeskyně, svěsil ocas, sklopil uši a doufal. Prošel jsem okolo studánky. Pohlédl do ní. A? Zvednul jsem hlavu a před sebou vidím kopec který byl pokryt kusy hory. Velkými kameny a trávou. A byli tam dva stromy mezi nimi seděla sametově bílá vlčice. "Angela”. Řekl jsem si a došel k ní. Vyhopsal kopec se šutry a sedl vedle ní. "za ten včerejšek se omlouvám, měla jsi pravdu”. "Já mám vždycky pravdu”. Řekla takovým silným tónem. Podíval jsem se na ni a teďka se ji tlama změnila v hnědou, uši zkulatili a z vlka byl tukový a tlustý medvěd.
"Nazdar” "NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ...”. Zakřičel jsem a znovu se probral. Tentokrát byla Angela se mnou v jeskyni a dívala se na mne. Já na ni taky. Byli to dva sny. "ehm... dobré ráno”. Sklopila zase hlavu dolů. Vstal jsem. "včera jsi měla pravdu, já já jen prostě měl tolik chuť se pomstít”. Vstala, došla ke mně a olízla mě. "Já mám pravdu vždycky”. Svým lahodně jemným ocasem mě pošimrala u nosu a odešla z jeskyně.
"Už už je to pravda? Už to není sen že ne”? Zeptal jsem se sám sebe. Došel jsem k ní. Dívala se do lesa. "Taky máš chuť...”? "se proběhnout...”. dokončil jsem její větu, ona se na mne tak věrohodně podívala a zaráz jsme se rozběhli do lesa. Kličkovali mezi stromy běžely jsme. Honili jsme jedno auto. V tom autě byla holka. Po louce, trávě a hlíně jsem běželi vedle auta. Ta holka se na nás dívala, já na ni sem tam taky, a pak sem vyběhl na takou vyvýšeninu uprostřed pole a zavil jsem. "Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu, auuuuuuuuuuuuuuuuuu”. Udýchaně jsem seběhl kopec na louce a do protivky jsem se rozběhnul k Angele. Setkali jsem se a minuli čumáky. Objali se. A já nevím co všecko.
Kapitola 19: Chci abyste mi pomohli!
Pomalu jsme šli zase zpátky do lesa. "Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi po pravdě”? "Ano”. Řekl jsem stěží.
"Ten Lemur, je tvůj co”? "NEPŘÍTEL”. "Myslela jsem proč tě chce zabít”? "To kdybych věděl, už se mu povedlo zabít rodinu a moji smečku, zatím má neúspěchy ve mně”. Zastavil jsem se. "Na co teď myslíš”? "Mám plán”. "Oh bože Ne”! "JO”!
Rozeběhl jsem se zpátky do lesa. Angela běžela za mnou.
Zastavil jsem se. "Tady někdo to bylo, tady někdo to leželo”. "O čem to mluvíš”? "Dítě”. "CO”! Říkal jsem ji ve spěchu ale zároveň hledal. "Než jsem se našel zachránil jsem jedno dítě před vlky, a ty vlky bychom mohli použít musím najít to dítě”. "Chceš ho použít jak návnadu”? "JO ZNOVU”. "ZNOVU”? Nechápala ale nebyl čas na vysvětlení. "Tady jsi”. Bylo skované v křoví. Vytáhl jsem ho zase za tričko. "Už jsou tady”. slyšel jsem praskání větví v blízkosti a cizí pachy. Vyskočil jeden hnědý vlk a postavil se před dítě. Zadíval se na mne. "Ale tebe už jsme viděli”.
Z keřů a z jiných koutů lesa se sešly další vlci. Angela se klepala. "Potřebuji pomoc”. Řekl jsem. Zasmál se. "Máme ti pomoc? Když jsi nám sebral jídlo a mi bychom ti měli pomoc”? Řekl nahlas. "Máme mu pomoc”. Všichni vlci se zasmáli. Shodil jsem ho na zem a tlapami přidržel krk. "Jo chci vaší pomoc co je na tom”? "Tak ty se chceš rvát? No dobrá”! Odkopl mě zadníma nohama a postavil se do bojové pozice. "Ne nechte toho”! Řvala Angela. "Co vsázíš”? Ptal se mne ten vlk.
"Když vyhraji pomůžete mi, když ne tak...”. "Tak si z tebe a tvé kočičky uděláme večeři! Ha ha”! "platí”! Přikrčil jsem obočí a postavil do bojové pozice. Jeden vlk vstoupil mezi nás. "Příslušenství je vše co najdete, nesmíte se kousat do oslabených částí, nesmíte kousat do uch a ani do oka, drápat můžete ale ne do hlavy a příslušenství jsou klacky, kameny, zem a stromy. 3... 2... 1... TEĎ”! Vlk odběhl a ten druhý se proti mně rozeběhl. Vlci mezitím udělali okolo nás kruh a Angelu pojistili že neuteče tak ji zabránili odchod, takže když chtěla couvnout byli tam tři vlci, a vedle ní na obou stranách byly další vlci. Rozeběhl jsem se také do něj a kousl jsem ho do nohy. "1:0 PRO ŠEDOU TLAMU”. Řekl ten vlk co nám říkal pravidla. Šedá tlama se proti mně rozeběhl a skočil mi na záda. Cítil jsem jak mi kousl do krku. "1:1 PRO OBA”. Zase se ozval ten vlk. Shodil jsem ho poskoky napravo a nalevo. Oddechnul jsem si. On taky. Pak se rozeběhl na stranu a popadl nejbližší větev . Vzpomněl jsem si na toho vlka co mne chtěl zachránit u vodopádu a v tu chvíli do mne tou větví napral do břicha. Napral mě až na nejvzdálenější strom. Ještě mi tu větev chvíli držel u krku a pak odběhl. Mezitím jsem sklouzl po kmenu stromu na zem. Vyčerpaný. Bylo ticho. Všichni čekali jestli se zvednu. Neměl jsem sílu. Udělal jsem jen jedno tempo a to že sem zvedl hlavu a prudce položil na zem. Všichni vítězoslavně zavili a seběhli se okolo Šedé tlamy. Angela slzela. Z posledních sil jsem vstal. "2:1 PRO ŠEDOU TLAMU”. slyšel jsem. Vstal jsem dokulhal se k tomu kruhu vlků a řekl. "Poslyšte, bitvu jsem sice prohrál, ale já opravdu potřebují vaši pomoc, a nemůžu za to že jsem se narodil ve Wasartově smečce později a proto jsem ještě skoro dítě”. Všichni zmlkly. Šedá tlama ke mně přišla a vycenila na mne zuby. "Z posledních sil jsi vstal, z posledních sil jsi něco řekl...”. Zuby schoval. "To jsi nemohl říct už dřív že jsi z Wasartovi smečky”!
Všichni se začali radovat neboť sem zjistil že se nechystají mě ani Angelu sníst. "bojoval jsi hrdě”. řekl mi. "Víš, Wasart Pro mě hodně znamená a pokud jsi z jeho smečky, budeš jeho syn že? Chtěli bychom ho poznat... dovedeš nás k němu”?
"Rád, bych ale ...už nežije”. Všichni se zadivili a zmlkly. "Proboha a proč? Vždyť ještě nebyl starý ne”? Začal jsem vyprávět. "Proto chci vaší pomoc protože mi smečku i rodinu zavraždili medvědi, a nejen to...". "Co"? "Dokonce vím kdo jim velí". "Kdo"? Všichni byli napnuti.
"Opice, Lemur byl to náš blízký přítel”. Stekla mi slza po tváři. "A co plánuješ”? "Vy mi jako pomůžete”?
"Přece si nemyslíš že ti tu všechnu slávu necháme jen pro tebe”. "Sláva jo? Medvědi jsou silní, velcí a mohutní. Jak je chcete přeprat? Co”? "Přeprat"? "No a co jim chcete udělat? Vrhnout se na ně? Jsou větší a silnější než vy”.
"Podívej, zhruba 5 km od sud je starý most přes propast, a tam teče řeka. Mohli bychom je tam přilákat a podle mě ten most tak dlouho nevydrží a zvláště medvědy”. "Super, cením si co pro mne všechno děláte, ale aby to nedopadlo jako když já je chtěl nalákat na kus trčícího stromu do konce skály a že je přeskočím oni však začali hryzat kořeny.
"Jaj,a dopad bolel že”? "To si piš”. "No podívej, skusíme všichni ty medvědy nalákat na ten most a uvidíme ju? Teď se ale ubytujeme a uvidíme se zítra”.
"Zítra? Proč ne dnes”?
"Po tvém boji jsme velice unavený”.
Odešli. Angela tam zůstala se mnou. V tu chvíli ničehož nic prask, zapraskali větve. Rozlítlo se křoviny a děsivě žluté oči na mne hleděli. Ti vlci se vrátili a seběhli se okolo nás a cenili zuby. Z keře nadrzo vyšel celý černý vlk. "Zdravíčko”. Asi nebyl výtán”. "Co tu chceš”? Řekl jeden vlk a cenil na něj zuby. "Jen jdu kolem. Tak je to pravda, novorozeně skrýváte tady..”. "Vypadni od sud”! Z keře vyšel další. A v tlamě držel Lemura. Lemur se na mne upřeně hnedka podíval. "Znáte toto zvíře”? Řekl ten hlavní vlk.
Díval se na mne. Lemur se na mě upřeně podíval taky. "Ne”! odpověděl jsem. Dech mi ztuhl když se ke mně jako šíp přiblížil i přs to že okolo byli ti vlci. "Vážně? On tvrdí že jo...”. "Jo to je on to je to OKO”. Obešel jsem toho vlka a došel k Lemurovi. "vážně? A Řekl jsi jim i to že jsi mi s pomocí medvědů ZABIL ROIDNU”? vycenil jsem na něho zuby. "To to už je dlouho”. Do toho se vložila Angela. "ne moc dlouho abychom si to nepamatovali”! Vycenila na něj zuby také. "Takže ho znáte..”. Zasmál se ten vlk. "JO ZNÁM A LITUJU TOHO DNE KDY SEM HO POTKAL”. Obrátil jsem se zády k němu a tomu vlkovi řekl do ucha tiše... "Jak by se vám líbilo kdyby jste zjistil že je to váš přítel a později se přiznal že zabil vaší rodinu....”? Ten vlk mne napadl. "Nemysli si že ti s ním ulehčím práci”. Přiložil mi tlapu na krk. "Pusťte ho”! Volala Angela. Ten vlk se zase přiblížil k mému uchu a řekl mi tiše... "Aby ses svoji naučeností nedostal do průšvihu”. Pustil mne a odcházel. "Co si vlastně zač”? Zmizel.
"Kdo to byl”? Ale ti vlci mlčeli. "Kdo to byl”? Odcházeli Ptám se kdo to byl? Vy jste ho znali”? Odpověď zněla takto. "Jděte spát, už je pozdě”. Úplně s klidem mi to takhle řekli. "Angelo...”. "Asi nejsou jediný vlci v tomto lese”. Ten vlk se vrátil a nebezpečně se přiblížil k Angele. "Děvenko aby ses potom nedivila kdyby se ti něco stalo”! Do toho sem se vložil já. "Takže mi neřeknete jo kdo to byl? Fajn zjistím si to sám”.
Jeden vlk mi skočil na záda s valil k zemi, přiložil packu ke kru a pevně tiskl. "ABYS VEDĚL NEJSME TU JEDINÝ VLCI, A PŘESTAŇ TAKHLE KVÁVAK TY NESMYSLI ŽE NĚCO UDĚLÁŠ”. "Nech ho, měli bychom mu to říct”. Řekl jeden vlk, poněkud neznámý ještě jsme ho s Angelou nevslyšeli a ten co mne tisknul povolil. "kdo Jste zase vy”? zeptal jsem se. "Už zase ty otázky, takhle blbě se už nikdy neptej”! Ze tmy vyšel celý šedý vlk, okolo očí se mu něco blýskalo měl přímo uprostřed čela jizvu a hned na první pohled vypadal staře.
"Jmenuji se Sadness”. Jeden vlk se ke mne naklonil. "To znamená po Dánsku smutek”. "Sem nejstarší vlk z celé téhle bandy. Proč je tomu tak nevím”. Bylo úplné ticho. "Očekávám že se mne zeptáš kdo byl ten vlk”.
Kapitola 20: Pomozte mi dolů
"Řekl jste mi ať už se blbě neptám”. "Pravda, řeknu ti to sám”.
Začal. "Kdysi dávno ještě když mi bylo tolik kolik je vám teď sem potkal jednu vlčici. Jmenovala se, jmenovala se...”. Podíval se na jednoho vlka. "Astep můj pane”. odpověděl ten vlk."Jo díky Astep”.
"Aaach Astep, nikdy nezapomenu den kdy se to vše stalo.
Nuže, Astep byla vlčice kterou sem kdy potkal. Nádherně jemná srst mmmmmmm smělý vzhled a upřený oči jen na mne. Ovšem jednoho dne se stala nemilá věc. Zničehožnic mne i ji napadli medvědi. Já jsem se rval, ale ona neměla šanci. Druhý den sem jim to chtěl vrátit, šel jsem se svoji smečkou na ně a zaútočili v kˇanoňu kus od sud. Dnes už tam stojí most. Ti zatracení medvědi měli v tu dobu mladé. Chtěl jsem zabít i je, ale jejich hnízdo sem nenašel. A jak tak šel čas...”. Pohlédl na nebe na hvězdy a my také. "Vidíte tamhle to seskupení těch 5 hvězd? Je to vlk, Astep a hned vedle ty 3 hvězdy, medvědi. Chtěl jsem zjistit ještě jednu věc.
Proč nás napadli. Ale tahle otázka je navěky nezodpovězena. A proto jak jsem zaslechl že chcete zabít medvědy kvůli tomuto štěněti, nesnažte se. NECHTE HO V TOM VYKOUPAT SAMOTNÉHO NEBO TVRDĚ DOPLATÍTE”.
"P-pane! Vraťte se prosím chci s vámi mluvit”. Volal jsem na něho když jsem viděl že odchází. "Kam to de”. "Pryč od sud, tohle byl poslední večer s ním”. "Ale já vím tu jeho nezodpovězenou otázku”! "Nesmysl nikdo to neví”. "Nechte mě s ní promluvit”. V tu chvíli sem se choval opravdu jako štěně. Křičel jsem. Zavil jsem. Doufal že se vrátí. Nic.
Moje otázky byly nezodpovězení jako ta jeho na kterou znám odpověď.
"Angelo. ANGELO”. Spala. "Oko co se děje”? "Pojď se mnou jdu za ním, jdeš také”? Vstala otřepala se. Pomalu a tiše jsme se vykradli.
"Kam to jdete”? Zašeptal na nás jeden vlk. "Musím jít za ním chápeš, musím jít za Sadnessem vím odpověď na jeho otázku”. "Ale on odešel... stářím”. "Co”? "Je pryč, tam nahoře”. Ukázal na nebe. "Co to kecáš”! Řekl druhý vlk. Zamhouřil jsem oči. "Notak ještě neodešel, zahlédl jsem ho asi pár skoků od sud, je u vody sedí a kouká do ní. Říká se že totiž právě tam se vždycky potká se svoji milovanou...”. "Díky děkuji moc díky Angelo poběž”. Běželi jsme. "Hej počkejte”. Zastavili jsme se. "Jdu s vámi”. Běželi jsme teda ve třech. "Jak se vlastně jmenuješ”? zeptala se Angela. "Alej”. "To je jako ta zahrada”. Řekl jsem.
Doběhli jsme. "Trefa je tady”. Chtěl jsem za něm jít ale v tom. "Stůj”! Angela mě chytla a zatáhla zpátky. Šel totiž k Sadnessovi nějaký černý vlk. "Buď zdráv Černá duše”. "Hm Ty taky Sadnessy”. Sedl si k němu a my bedlivě naslouchali. "jsi tu sám”? Zeptala se Černá duše. "A koho bych tu měl mít když jsi mi zabil Astep”? "Cože takže ne medvědi ale on”? Zadivil se Alej. "ŠŠŠŠ”. Okřikla ho Angela. "Víš přece sám že to byla náhoda”. "O ano jistě. Proč jsi vlastně došel”. "Měl by sis něco poslechnout”. Došel další vlk. Ten samý vlk co držel Lemura a i tak ho držel mezi zuby. "Co jako? Opicu ti můžu kdykoli donést taky”!
"Jenže tahle opice zná Modré Oko”. Zatajil jsem dech. "Tak mluv”. Pobídl ho. Lemur spustil. "Pravda je ta že jsem Oko viděl už při tom jak se narodil, jenže jsem nevěděl že je to syn zrovna syn Wasarta...”. Sadness vycenil zuby. "To jméno už nevyslovuj”. "co proti MÉMU OTCOVI MĚL”? zadivil jsem se. "Chtěl jsem říct, že jsem pořád dumal nad tím jak se dostat do jeho blízkosti a napadlo mne že si zahraji na nejlepšího přítele. "Ten zmetek”! Chystal jsem se zaútočit.
"To už je jedno Oko je teď u mé bandy tak se o něj nestarej”. "Ty ho chráníš”? Vpustil se do toho ta Černá duše. "JO”! "Co”? -Já "Co”?-ANGELA "Co”? - ostatní. (vše zaráz). "Proboha a proč”? Zase Černá duše. "Chráním ho před tebou protože cítím že mi něco tají”. "Aha jo jistě chceš se to dozvědět a pak ho sám zabiješ”. "NE rozhodl jsem se jinak. Pomůžu mu s medvědy...”. "Co bude s něma? Vložil se Lemur. "Ty se o ty chlupaté velké bestie staráš”? Přibližoval sek Lemurovi. V tom jsem nechtěně pohnul s listem. "Co to? PROHLEDEJTE OKOLÍ”. "Musíme od sud rychle”! řekla Angela a všichni jsme se rozeběhli.
"Jak chceš Černá duše, ale dokud žiji necháš ho nepokoji”. "Však ty dlouho už nebudeš”. Řekl si pod vousy. My jsme utíkaly. Angela zakopla a jak jsem běžel za ní tak taky. Alej stačil zabrzdit. "Mějte se”. Odběhl od nás. "Ty”! Jako šíp jeho jméno snad má přesně Černá duše je hrozně rychlá. "Co tu děláš”? "Nemůžu chodit do lesa”? "Zrovna v tuto dobu”? Zbystřil jsem že vychází slunce. Jeho oči se zableskly a utekl. Rychle sem se vzpamatoval. "Angelo jsi v pořádku”? Zvedala se ze země. Když vstala přehodila váhu na jednu stranu hnedka sem ji podepřel aby nespadla. "Co se ti stalo”? "Asi jak jsem zakopla zvrtla sem si nohu”.
Pomohl jsem ji udělat pár kroků. Kousek od sud byla strmá hráz. Slunce zrovna v tu chvíli ozařovalo něco lesklého na druhé straně.
Pomohl jsem Angele aby si lehla na okraj strmé hráze a rozhodl se že se vydám to prozkoumat. "Kam jdeš”? "Půjdu po téhle straně je rovnější, za chvíli jsem zpátky”. Rozeběhl jsem se. Běžel jsem chvíli pak jsem se prudce zastavil. Podíval se před sebe byl na jeden skok daleko kus země, mrkl jsem na Angelu a skočil. Skočil jsem málo neboť jsem se zachytil tlapama o hráz země. Vytáhl jsem se nahoru a ucítil že ten kus se propadá. Rychle sem se rozeběhl, skákal jsem, utíkal a skočil. Když jsem se udýchaně podíval na cestu zpátky. Celý jako by most se propadl. "Angelo vydrž, najdu jinou cestu”. Pomalu jsem se přiblížil k tomu jak to spadlo a podíval jsem se dolů. Otočil jsem se rozeběhl jsem se rovně. Utíkal jsem čím dál tím dál od Angely. Ta cesta vedla na druhý konec. Když mě to docvaklo že už jsem daleko. Viděl jsem na velkém špičatém kameni, hodně vysokém jak se tam něco leskne.
Vyskočil jsem na ten kámen a vyšplhal na něj. V tom stejném okamžiku se slunce schovalo za mrak. Podíval jsem se nahoru. Mrak byl velký. Když jsem se konečně vyskákal na a vydrápal na vrchol. "No to snad ne”! Na velkém poměrně tenkém kusu kamenu se jen s pomocí slunce leskl igelitový sáček! "Kvůli takové pitomosti jsem opustil Angelu”. Podíval jsem se dolů. "Jej”. Pevně jsem se stiskl toho kamene protože jsem byl vysoko. Okolo šla liška. "Hej ty, prosím tě pomoz mi”. liška se na mne podívala. "Ha jak ses tam dostal”? Lehl si přímo pod výhled na mne. (lehla se vedle toho kamenu) "Musíš mi pomoc”. "Já se bavím”.
"Liško prosím pomůžeš mi dostat se dolů”? "Zkus to jak veverka”. "Ale tohle není strom ale kameň”. Začal jsem mít vztek. Liška přimhouřila a zamračila oči,svraštila obočí a usmála se. "Mám jmono abys věděl, ovšem mé jméno uhodne ledakdo”. "Pochop prosím že na druhé straně mám...”. "Co máš”? nevěděl jsem co mám říct, ale liška se napjatě postavila. "Vlčici...”. "Ach tak takže ty jsi na vysokém balvanu kvůli ní”? Slunce zrovna vyšlo. "Jé dneska je ale teplo”. Liška si lehla na záda a opalovala se? "liško prosím, už po několikáté tě prosím, pomoz mi dolů a já tě s ní seznámím”. "Nepotřebuji znát vlka abys věděl, dolů ti pomůžu jen když uhodneš moje jméno”. V tu náhle někdo vyslovil z keře..."Aracho, kde vězíš, slíbila jsi že budeš s námi”. Usmál jsem se. "To není moje jméno”. Zapírala liška.
K lišce došel lišák. "Aracho, slíbila jsi to”. liška zuřila. Cenila zuby, vrčela. "Tak fajn, je to moje jméno”. "Ladysi [ :Lejdysi:] pomož mu dolů já se jdu věnovat liščatům”. Liška byla celá rezavá, lišák byl také celý rezavý až na končetiny. Ty měl všechny černé. "Jak ses tam dostal”? "To prosím neřešte, dostaňte mě už od sud prosím...”. "No dobrá, já se jen ptal, protože tohle je nejvyšší balvan tady a nikdo na něj nevylezl”. Jak svítilo slunce, viděl jen můj černý obrys. "Jak tobě mám pomoc”? "Už vím počkej tu a nikam nechoď”. Odběhl. "Kam bych šel...”. Zuřil jsem.
Za chvíli přiběhl zpátky. Neviděl jsem nahoru. Jen sem pod sebou viděl velký černý stín a teď mne něco drželo a odnášelo na zem. "Díky Lajstre”. Řekl lišák. "To je orel, mohl by jis mu poděkovat”. "D-děkuji”. Nohy se mi rozklepaly. Lajstr kývnul a odletěl. "Počkej ty si vlk”?
"Jo, co je na tom špatného”? "Nic, nic, ehm Aracha mluvila něco o tvojí vlčici, rád bych ji poznal”. "Dobrá ale jen podívat”. Zamračil jsem se na něho. Dovedl jsem ho na konec cesty. Uviděl jsem u Angely medvědy. "Angelo”! "Rozeběhl jsem se chtěl jsem skočit, jenže sem se prudce zastavil neboť mně něco nebo někdo zatáhl za ocas. "Si normální? To za ní chceš skočit přes takovou velikou jámu”, "JO”!
"Oko. Oko neboj je to v pořádku, vyjednala jsem to s nimi”. "Co...”?
Ten lišák mě čapl za kůži za krkem a odhodil, odmrštil na druhou stranu za Angelou. "Viděl jsem a odcházím”. Otočil se a odešel. "Angelo”. Vzpamatoval jsem se z toho pádu a došel za ní. "Jak jsi to provedla”? "Však oni ti to poví sami”. "No ehm, trochu se stydím, ale pravda je jiná, mnohem jiná než jsi ji viděl”. "Tak prosím”. Lehl jsem si a čekal. "Když tě lemur uviděl, sdělil to hned nám, chtěl abychom se s tebou sblížili a až nastane chvíle měli jsme mu dát no ehm znamení. To jsme udělali tak, že jsme si odtáhly to maso. Chvíli na to jakmile jsme viděli že si tě lemur odvádí, dostaly jsme hlad a o zbytek masa jsme s poprali. Popraly jsme se tak že silnější vyhrává. Zbylo nás jen 3".
"Věděli jsem že nás lemur tahá za vousy ale přišli jsme na to kdy už bylo pozdě”. Do toho se vložil ten druhý. "Měli jsme za úkol tvoji smečku ne zabít, ale schovat a naaranžovat že jsme je jako zabili...”. "Kde jsou teda teď”? Vložil jsem se do toho já. "Nevíme, ale víme jen to že už jsi se s nimi potkal, jen jsi je neviděl, protože byli schovaní”. "Tvoje smečka je pořád na živu i tvoje rodina”. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. "Chci je najít”. "Věděli jsme že budeš chtít, proto jsme ti přišli říct jedno. Tento les potřebuje ochranu mír a hojnost než nenávist boj a já nevím co všecko. Proto se ti jdeme omluvit, že jsme byli hloupí ale i my nejsilnější můžeme snadno přijít o život”. Angela se na mě usmála a pomalu mrkla.
"Teď vám věřím, mír je tu opravdu potřeba. Ale proč se z lemura vyklubal tak ošklivý kačer”? "Protože chtěl smečku do vlastní rukou, plánoval že když se to povede, budou ho poslouchat všichni vlci a budou útočit na lidi”. Řekl zase ten první medvěd.
"Možná to nevíš a dozvídáš se to až teď, ale máš bratra. Jenže je starší než ty a utekl ze smečky. Proto jsi ho nikdy neviděl. Podle jeho černé barvy a podle toho jak je rychlí si říká...”. "Černá duše...”. Řekl jsem já. "Ano, vy už jste se potkali”? "2x”! "Takže tady je celá pravda. No a my půjdeme tak se tu mějte a nezapomeňte na naše slova”. "Počkejte ještě”.
"Takže když černá duše je můj bratr, kde vzal smečku? Chci říct že se nepohybuje sám”. "No to ne, jeho smečka je v nezodpovězených otázkách, toto téma jsi už jistě slyšel”. "Jo, to už jo”. "MOMENT”! Vložila se Angela. "Ten starý vlk jak jsme ho špehovali, podle všeho ti vlci se kterýma jsi bojoval ten starý vlk je z jaké smečky”? "...”. Věděl jsem kam tím Angela míří. Pravdu jsem se doslechl opravdu naposled.
Medvěd odpověděl na otázku. "Podle mě bude z poloviny smečky bratra Oka”. "Tak my jsme řekli dost půjdeme”. Odešli. Usmíval jsem se. "Oko jsi v pořádku”? "Proto mě nedokázal zabít”. "Kdo Oko prosím tě co je ti”? "Angelo ta Černá duše jak mě napadl nevěděl jsem jestli je to ona nebo on vím že je to můj bratr a proto mě nedokázal zabít, a když říkali že jsem se setkal se svoji rodinou, takže moje rodina moji rodiče jsou ve smečce toho starého vlka na to jsi přišla TY”! "Jdeme”.
"Možná ty sám”. Řekla a položila hlavu na své přední tlapy.
"Ne chci abys je poznala taky”. Rozeběhnul jsem se do lesa. "Oko”! Volala ne mne. "Černá duše ukaž se”. Běžel jsem zase zpátky k Angele. "Musíme počkat až se setmí, neukazuje se ve dne jen v noci”. "Oko děsíš mě”. "Klid, počkáme si na něj”. "Jak se ale chceš zabavit”? "Hm... budeme si povídat”. "Celý den”, "Tak něco vymysli ty když jsi tak chytrá”. "Já nevím, proto jsem se tě zeptala”.
"To nikam nevede, budeme spát”. Zavíral jsem oči. Otevřel jsme jedno oko a uviděl jak zavírá oči taky. Leželi jsme a spali. Slyšel jsem praskání větví. Mé ucho se rozkmitalo na jednu stranu a na druhou. Praskání větví zesilovalo. To znamenalo že se někdo blíží. Nechtěl jsem ležel jsme v klidu. Cítil jsem něčí dech. Když jsem otevřel oči uviděl jsem vlka. Podíval jsme se doprava a doleva vstal jsem. Byli jsme obklíčeny vlky. "Aha”. Spali jsme přes celý den protože se už smrákalo a nacházela tma.
Věděl jsem kdo přijde a postupně jsem si ty vlky prohlížel.
Kapitola 21: Bratra mám mám i rodinu?
Konečně po dlouhém praskání větví se ze tmy vynořili žluté oči a vyšel vlk. Angela se hnedka probrala a hned vstala. Jak vstala nadlehčovala si nohu. "Říkat mé jméno ve dne je dosti odvážné nemyslíš”? Zadivil jsem se. "Ostatní vlci se mého jména bojí tak proč ty ne”? "Protože já už se nebojím ničeho, mám pro tebe pár otázek”. "Pf”. Na vteřinku vyplázl na mě jazyk a zase ho schoval. "Tak se ptej”. Řekl klidně. "Víš jaké byli jména tvých rodičů”? "Nesmysl, proč bych to nevěděl? Kiryta a Xalard”.
Zatajil jsem dech. Druhou otázku jsem zkusil. "Utekl jsi ze své smečky”? "Jo hned jak jsem mohl chodit...proč”? Zadíval se na mě podezíravě. Přiblížil se ke mne blíž. "Teď se budu ptát já Jaká jména měli tvoji rodiče”? "Wasart a Marguana”! Jeho výraz se změnil na překvapivý. Otočil se ke mně zády. A ještě znova se na mne podíval. "Možnost by byla že ses narodil po mě protože si nemyslím že bych měl bratra”! "Kdybys neutekl, zjistil by jsi to”.
Překvapeně si sedl. "Já mám bratra”? "Proč jsi na mne zaútočil a ne jen jednou”? "Kdyby to nebyla pravda a nedozvěděl jsem se teď že jsi můj bratr zabil bych tě, jenže něco v tvých očí mi říkalo že tě nemám zabít”. "A víš kde jsou teď naši rodiče”? "Mrtví! Zabiti medvědy”! "To právě že ne! Medvědi byli tu ve dne a řekli mi pravdu”. "A jak sis mohl být tak jistý že mluví pravdu”? "Řekli mi o tobě”! "A jak to věděli”?
Zadivil se. "Mám otázku”. Řekla Angela. "Včera večer jsme tě sledovali”. "Vycenil zuby...”. "Počkej, sledovali jsme spíše Sadnessa, co jsi mu chtěl”? "To bude moc na vaše nechápavé mozečky, řeknu vám jen jedno, Sadness byl můj něco jako nevlastní otec, povídal mi o své ženě a pak na něj zaůtočili medvědi. Já jsem přežil a otec nařídil, i když Sadness žil, že se s ním už nesmím vidět. Tak sem utekl. A nechtěl aby mě hledali”.
"Ale,proč by to otec dělal”? "TO NEVÍM ALE ROZHODNĚ TO NEMÍNÍM ZJISTIT”! Vztekem stoupl a dal povel aby vlci odešli. Odběhli do lesa. "Řeknu ti jen jedno, i když jsem tvůj bratr NEMYSKI SI ŽE SI TĚ BUDU VŠÍMAT A DOLÝZAT ZA TEBOU JAKO NĚJAKÝ ŠTĚNĚ”! Zmizel v křoví. "No tak to bylo trochu drsné”. Řekla Angela a lehla si. "Podívej Oko, i kdyby to byl tvůj nejvěrnější bratr, promyslí si to a vše co řekl nemyslel vážně m? uvidíš”. Lehl jsem si teda k Angele. Na druhé straně jsem zahlídl že se na mne lišky dívali a jakmile jsem s podíval zmizeli. Nechal jsem to plavat a dívali jsme se s Angelou na hvězdy.
"Pamatuješ si co říkal o těch hvězdách ten starý vlk”? "Ano...”.
"Naše hvězdy se tam ocitnou taky protože ty a já jsme zažili nekonečné dobrodružství”. "ještě neskončilo”. doplnil jsem. "Podívej Angelo, jak dlouhos e ti bude léčit noha? Potřebuju si ověřit tu rodinu”. Spala.
Je tu pokráčko kraťučké
"Já si ji ověřím sám...”. Když jsem chtěl zamhouřit oči uslyšel jsem zase praskání větví. "Pst...hej Oko”. Rychle jsem otočil hlavu a v keři byla
Černá duše. "Když jsi můj bratr pojď za mnou něco ti ukážu”. Vstal jsem podíval jsem se na Angelu. "Do rána budeme zpátky tak pojď”. Řekl jakoby věděl co chci říct. Zašel jsem tedy do lesa. Utíkal. Musel jsem se ros utíkat také abych mu stačil. Zastavil se na jedné vyvýšenině v lese.
Byl od sud výhled na tu smečku se kterou jsem se rval. "Pokud mluvíš pravdu, a já jsem tvůj bratr, tady jsem se potkal se svoji matkou. Logiku to dává že když jsme bratři...”. Podíval se na mne, já jsem se na něho usmál a seběhli jsme z té vyvýšeniny dolů. Následoval jsem jeho černý rychlí nohy. Doběhli jsme do té smečky. Vlci se okolo nás hned seběhli.
Černá duše cenila zuby a kousala do prázdna, stál v bojové pozici, přední nohy daleko od sebe a zadní skoro u sebe, ocas svěšen dole. "Nechte je být”. Řekl. "Táto”! Rozeběhl jsem se ale Černá duše mi stoupla do cesty a tak jsem se zastavil. "Co to děláš”? Ten vlk se zasmál, a zavolal na jednoho vlka. "Hej Wasarte, máš tu ztraceného syna”. Ve mně se to pohnulo. Došel černý vlk šel dosti pomalu a došel se svoji sametově bílou vlčici. V duchu jsem si řekl. "Mami, Táto”.
"Tihle vlci jsou mí synové? Opravdu”? "Wasarte Ty jsi je nepoznal? Vždyť je to Černá duše a Oko”! No jo ty ženský ať jsou lidé nebo zvířata, vždycky poznají syny nebo dcery jako ony a tátové ne. "Mami”. Objal sem ji a ona mě taky. "Oko, kde jsi byl”? "Hledal jsem vás mami, a našel”. A tak jsme byli zase spolu. "Pojďte to oslavit, zveme vás. Odešli já jsem se otočil a pohlédl jsem na... "Černá duše co je ti? Ty nepůjdeš”?
"Oko, za chvíli vyjde slunce, a mě nikdo nesmí vidět ve dne, nevím proč tomu tak je ale už jsem si zvykl, já musím jít, vyřiď jim ode mne pozdrav”. "A uvidíme se ještě někdy”? "I přesto že jsem věděl o rodičích, i přesto že sem našel tebe. Už ne. Mrzí mě to”. "P-počkej”. Už odskočil do lesa a zmizel. Promýšlel jsem si to hlavou. Šel jsem za rodiči na hostinu. "A kdepak je ten druhý”? "Odešel, musel jít”. "Za svoji milovanou určitě. Ach tak to jsme rádi že si někoho našel...”. Docvaklo mi to. Před očima jsem si přehrál ten jeho výraz a v duchu jsem si řekl. "On žádnou milovanou nemá, je sám”. "Oko, pověz, jak jsi nás našel”.
Ztuhl mi obličej. Myslel jsem na bratra a oni teď vyklopí takovou otázku. Chtěl jsem říct slovo ale když jsem viděl že už vychází slunce. "Angela”! Zapomněl jsem na ni. Rozeběhl jsem se ale dva vlci mi stály v cestě. "Kampak? Na něco jsme se tě ptali”! Nějak jsem měl pocit že to nejsou moji rodiče. Oba vlky jsem přeskočil a utíkal. "Už se zase chováš jako rozmazlený vlče Wasarte, musíš si vzít že už není malý vlk ale už je velký a trávit čas s rodinou se mu nechce”. Když jsem utíkal cesta k Angele byla přímo kde vycházelo slunce. Byl jsem oslepen. Nevěděl jsem kam běžím. Jen jsem chvíli cítil vzduch pod nohama. "A sakra”. Pocítil jsem jak nepadám, protože mě zase někdo držel. Tentokrát jsem cítil jak mě praštil hlavou o zem. Když jsem se probral. Slunce bylo už dosti vysoko. "Sakra je poledne”. Rozeběhl jsem se lesem. Viděl jsem na kraji lesa něco bílého. Nebyla to však Angela ale. "A sakra Sadnessy co tu děláš”? "Tohle je můj domov”.
"Neviděl jsi tu ležet takovou bílou vlčici”? Neodpověděl mi ovšem já ji zahlídl o 4 skoky dál. Rozeběhl jsem se za ní. "Angelo”. "Oko kde jsi byl! Měla jsem strach”! "Promiň mi to ale našel jsem rodinu”. Olízal jsem ji. "A co je mi po tom že jsi našel rodinu, mě jsi ztratil chápeš to ZTRATIL JSI MĚ”! "Kvůli pár minutám”? "Minutám Oko to byly hodiny! Žij si se svoji rodinou ale mě už nech být”! !Angelo”!
Už mě neslyšela. Odcházela. Svěsil jsem hlavu dolů. "Našel jsem rodinu, ale ztratil Angelu”. "Co je teď pro tebe důležitější”? "Kdo to řek”? "Proto nikoho nemám Oko, jinak bych se trápil stejně jako ty”. "Kdo si”? "Černá duše jsi to ty”? Už se nikdo neozýval. Zhroutil jsem se na zem. Padl jsem a začal brečet. "Slzami nic nevrátíš, měl ses rozmyslet dřív”. "Kdo to zase řekl”? Vstal jsem a před sebou jsem viděl vlka, který měl snad hřívu”? "A ty jsi zase kdo”? "Já jsem vlčice která se stará o to, aby v tomto lese bylo vše postaráno”. "Co? Chceš říct že jsem mimo”?
"Tak jak jsem slyšela ztratil jsi přítelkyni a našel rodinu, co je pro tebe důležitější”? Sedla si. "Ty mi jako budeš říkat co mám dělat jo”? "Jen ti chci říct, že si to v hlavě musíš srovnat, protože nevíš kam skáčeš, buď rodina nebo přítelkyně, nemůžeš mít obojí”. Zamyslel jsem se. "Pravda, chceš mi naznačit že by bylo lepší kdybych zjistil že rodina nežije”? "To jsi řekl ty”. "Máš pravdu, pro mě je důležitější Angela a ne rodina”!
Rozeběhl jsem se a hledal Angelu. Volal jsem do všech koutů stran. Proběhl jsem les křížem krážem, a nenašel ji. Lehl jsem si zase na tom samém místě kde byla posledně. "Ty jsi mě hledal”? "Angelo”? "Proč jsi mě hledal”. "Angelo já ti musím všechno vysvětlit”. "Ne Oko, to já. Mě nenapadlo že jsi tou rodinou tak zaneprázdněn, omlouvám se já”. "A já se ti taky musím omluvit že jsem se zdržel”.
Prošli jsme se lesem a rozhodl jsem se že ji ukážu rodinu. Jenže nás dovnitř pustili jen v případě, nějaké zkoušky. Tak jsem si sedli před vchod a čekali.
Celé se mi to zdálo být nenormální. "Jak dlouho? Nebaví mne čekat”? "Nevím ale žádnou zkoušku dělat nehodlám”! Konečně. Vyšel vlk. "Jste tu vítání pod podmínkou zkoušky...”. "Žádnou zkoušku dělat nehodlám, když jsem otcův syn”! "No dobrá pojďte”. "Oko rád tě zase vidím a kdo je tohle”?
Šlo to všechno nějak zhurta a rychle a tak sem je zpomalil. "Poslouchejte klid, tohle je moje...ehm... vlčice a já ji jdu představit vám”. Mezitím co já jsem představoval Angelu se Černá duše se svoji smečkou vykradli po tmě. Plno dunivých kroků a skoků. Jednoho vlka honili. Honila ho jeho smečka a doběhli ho u řeky. Kam už neměl jít. Cesta byla přes řeku, nebo zpátky a proti ním. Vlk se zastavil a v tom momentě ho obklíčili vlci. Byl celý udýchaný. "Už nemáš kam utéct...”.
Ten vlk funěl, byl udýchaný. Pravda ti vlci také. "Milí Sadnessy, poslední dobou říkáš takové věci kterým nikdo nerozumí. Jako to že bráníš novorozeně jménem Oko”. Přibližoval se k němu. "Něco ti povím, jsi zbabělí. Útočíš jen v tlupě a nedokážeš se sám nikomu postavit. Založil sis smečku jen proto abys vlkům dával strach, ale ve skutečnosti nikomu ublížit nedokážeš”. "A my jsme tu ale nějací chytří”. Přiblížil se k němu.
"To si piš že dokážu udělat cokoli, já nestraším bezdůvodně”! "Pak tedy nemá cenu tady být”. "No to ne ale tenkrát jednou...”. Byl velice vtipný a dumal po minulosti. "Tenkrát jsme se potkali a říkal jsi velmi nesrozumitelné věci...”. Najednou jsem něco ucítil. Jako kdybych byl se Sadnessem nějak spojen ale cítil jsem že jsem přestal vyprávět a to jsem byl v půlce začátku s těma medvědíma musel jsem mu pomoc! Podíval jsem se na Angelu a dal ji najevo ať zůstane. Rozeběhl jsem se. Nepochopím to ještě do dnes jak jsem věděl kudy běžet. A zase u něj...
"Sadnessy, milí Sadnessy, ničíš pověst vlků a mě nezbývá než tě... zabít...”! Poslední slova chtěl říct ale neřekl jej. "Chtěl bys něco říct”? Netrpělivě chodil z jedné strany na druhou asi takhle. (krok, otočka, 2 kroky, otočka. A zase krok, otočka...) Ovšem chodil pomalu a při každé otočce i když chodil se ani jednou nepodíval do země. Měl pořád upřené oči na něj. "Chceš něco říct”? Zastavil se. Dal přední nohy daleko od sebe, zadní také a pomalu otevíral pusu na vycenění zubů.
V tu chvíli jsem byl asi blízko když jsem slyšel jeho hlas. "Pak tedy sbohem”. Odklonil hlavu, kývl hlavou a šel stranou. "Já to říkal, necháš aby to udělaly za tebe vlci než ty co”? "Nebudu si špinit tlapky”. "Jasně to ty neděláš nikdy Duše”! Vstal. "DOST”! "Zabiji ho sám”! Vlci se už už přibližovali když po jeho velení zacouvali. "Máš tu odvahu mě urážet Sadnessy”?! Přiznávám že každému i Sadnessovi bylo určitě v hlavě zatemněno a jen poslouchalo slovo smrt dokola. V tu chvíli jsem už musel být blízko. Cítil jsem to. "Připrav se na smrt Sadnesy”! Vyběhl jsem na kámen a viděl je. "DOST”! Černá duše se otočila. "Co to”? A v tom momentě kdy se Duše otočila a já byl na její straně za zády, Sadness duši kousl do krku. "Vlci postarejte se o tamtoho”!
Vydal povel, vlci se rozeběhli za mnou a Černá duše se pustila do Sadnessa. "Nech ho bejt Černá duše”. Volal jsem při útěku. "Sadnesy toho budeš litovat”! Vrhl se na něj a kousl ho do krku také. "Černá duše ty nikdy nebudeš bojovat poctivě”! Vrrrrrrr Zavrčela Černá duše a začala trhat a sekat bez kontroly. Kontrolu měl ale vypadalo jako by ji neměl. Trhal kousal drápal jak nejvíc mohl. Sadness se neubránil a padl do řeky. Černá duše za ním ještě skočila. Zabublalo to. Vlci co mne mezitím zahnali k tomu šutru zareagovali a hnedka se postavili. "No vážení váš velitel padl do vody”! Seběhli se okolo řeky. Mě nechali být.
"Bez něj jste nuly co”? Jeden po mě vyskočil a přemohl. Přidržel tlapu na krk a díval se na mě zamračenýma očima. Ostatní se dívali do řeky jako v nějakým kině. Za chvíli na hladinu vystoupil tmavý flek. Byla to krev a hodně se šířila. Po chvíli se v tom fleku vynořil vlk. Vyšel na břeh a otřepal se. Všichni vlci zavili. Jeden vlk k němu přistoupil. "Pane, jak jste na tom”? "Pár škrábanců, co on”? Hodil hlavou na stranu a zase zpátky. Prostě ukazovat hlavou na mne. "Už je to na vás co s ním uděláte”. Řekl znova ten vlk. Dokulhal se ke mně. "Kde je Sadness co si mu provedl”? "Že ty se do všeho musíš plést bratře! Neříkal jsem ti snad jasně že i když jsi můj bratr i přesto tě nebudu šetřit! Takže...”.
Odešel stranou a tiše řekl tomu vlkovi. "Zabijte ho...”. Odcházel. "Sadness měl pravdu. Nic neděláš sám”. "STOP”! Zařval. Došel zase zpátky ke mně a přiblížil se. "Co jsi všechno slyšel”? "Tak to ti neřeknu”! "Jak myslíš vezmeš si to s sebou... do země”! Už odcházel a ještě říkal. "Kdyby cokoli říkal nenechte se zastrašit, nic nezmůže”!
"Černá duše to nemůžeš jsme bratři”! "Bla bla bla...”. Odcházel. Vlci se ke mně přibližovali i přesto ten vlk co mě držel už nedržel. Pomalu jsem ustupoval. Pak zbylo jen jediné. Sjel jsem dolů a oni se poprali navzájem. Pro plazil jsem se ven a chtěl běžet. "Oko jaksi to...”. Díval se na mě. "Vy pitomcy vždyť je venku”! Zařval ale vlci se prali dál mezi sebou. "Doufám že teď čekáš na to kdy se za tebou rozeběhnu. Podívej se je mi to jedno! Běž si kam chceš řekni si to komu chceš, ale dokud nemáš důkazy si v tahu”! Zamyslel jsem se. "To je pravda, ale zabít mě ještě nemusíš”. Rozeběhl jsem se do lesa. "Neboj se Oko, přichystal jsem si pro tebe něco jiného”. Zlostně se usmál.
"PŘESTAŇTE”! Okamžitě se přestali prát a začali nadávat že se perou sami se sebou a kdesi cosi. "Utekl, podlezl vás, na dně této řeky je mrtvý starouch na kterém záleželo na Okovy. Tím ho bránil, ale to že je už jeho ochránce daleko a i to že je můj bratr což nevěřím, už nemá ochranu”. "Takže to znamená že můžeme Oka zabít”? Zeptal se jeden vlk. "V postatě jo”. Odpověděl Černá duše. "Takže ho můžeme ještě teď doběhnout a zabít”? "Eh to zase ne. Teď zrovna je u své povedené rodince a vykládá co tu viděl”. "Ale pane, když nemá důkazy nemůže nic tvrdit”. "Přesně tak, může si říkat co chce ale nikdo mu neuvěří... že ano...pane...”? "Ano, Chilko, správně”.
"Chilko, proč tě napadlo zrovna tohle”? "Protože si myslím pane, že mám pravdu. Všichni se mu jen vysmějou musel by donést důkaz a myslím si...”. Přestala mluvit protože viděla že Černou duši něco napadlo.
"Chilko ty jsi talent! Oko bude muset donést důkaz takže se pro staroucha vrátí, a mi na něj budeme čekat”! Schovejte se do křoví nebo jiné příkazy nemusel říkat. Hned po slově že se na něj počkaji se všichni schovali do keřů, a do lesa. Černá duše se do lesa dokulhala. Měli pravdu, jak to věděli to dodnes nevím. Řekl jsem jim že sem doběhl a Duše se zrovna chystala zaútočit a že mě potom napadli jeho vlci a honili mě, ale ani slovu mi nerozuměli.
"Co tu vykládáš? Oko nezbláznil ses? Sadness je mrtví už dávno a že by ho zrovna dnes někdo zabil...”. "A před tvýma očima...”. Začali se smát. "DOST”! "Co říká můj syn, může být pravda, pokud donese důkaz budeme mu věřit”! "Otče ty jsi snad spadl z višně! Jak mám dovléct důkaz když je od sud několik skoků daleko a na dně řeky”? "Já půjdu s ním a dosvědčím to”! Nabídl se jeden vlk. Pohlédl jsem na Angelu a ta dala oči v sloup. "Vraťte se co nejdřív”! Přikázal otec a tak jsem vyběhli do lesa. Teda já a ten vlk. "Oko, jestli máš pravdu, nebudou tam na tebe čekat”? "To pochybuji, oni mají jinou práci než mě zabít, a navíc ve dne se neukazují a za chvíli bude vycházet slunce”. "Co máš v plánu”? "Jít pro něj až ve dne kdy bude světlo. Denní světlo”.
"Pane a co když nedojde? Za chvíli vyjde slunce a sám jste řekl...”. "Já vím přesně co jsem řekl. Neukazujeme se ve dne. Ale někdo tady zůstat musí, on moc dobře ví že se ve dne neukazujeme”. "Tak se ukážeme, co na tom bude”? Řekl jeden vlk. "To není špatný nápad, proč se vlastně neukazujeme pane”? "Máte pravdu, můžeme se ukázat i ve dne, ale ne že někdo usnete! Ve dne spíme a to vy víte”!
Došli jsme na místo a tam jsme se přichystaly kdyby něco nevyšlo. "Takže sem budeš utíkat jasný? Tady je to dosti strmé a tady kdyby něco je kohokoli dovedeš”. "Jak se vlastně jmenuješ”? "Dartek”. "Darteku, Heh to je divné. Darteku kdybych se utopil, vzkaž Angele že na ni pořád myslím”. "Ale Oko, prosím tě co tě to napadá! Pojď už vychází slunce”.
Dovedl jsem ho na to místo. "Tady se to stalo. A přesně tady je jeho tělo, tak já jdu na to”. Skočil jsem do vody a potopil se. Plaval jsem do hlouby až na dno. Tam jsem spatřil roztrhané vlčí tělo. Mělo několik škrábanců, mnoho kousanců a ukousnutou nohu. Chytl jsem ho zuby za kůži na krku a tahal nahoru. Měl jsem pocit jako by k tomu dnu byl přikovaný železnou koulí, byl těžkej a při každým pohybu jsem se potopil s ním. Zkusil jsem to pětkrát a pomalu sem se poddal utopenosti. Pomalu jsem klesal vedle něj. Vnímal jsem jen šplouchnutí a uviděl nějaký tmavý stín. Pak jsme zavřel oči. Někdo mě vytáhl a jakmile jsem se ocitl nad hladinou zalapal jsem po dechu.
Jenže to nebyl Dartek kdo mě vytáhl, ale byl to vlk Černé duše, protože Derteka jeden vlk držel pod svýma nohama. "Vida, vida, náš nalezenec. Copak jsi tam našel? Určitě poklad”. Řekl Černá duše. "Oko pro-miň”. Zadíval jsem se na Derteka a bylo mi jasné že neměl vůbec žádnou šanci protože Černá duše nebo-li můj bratr vždy zasahuje zbaběle ve smečce.
Takže převaha! Ten vlk mě pořád držel nad hladinou. "A co teď? Utopíš mě”? "No to bych mohl, ale já to neudělám”. "No jasně tady ten vlk co”? "Ne ty hloupej, neudělám to já a ani tak to neudělám”. Podíval se na Derteka a jakmile se podíval ten vlk co ho držel ho chytl za krk. Převaha Černá duše měla větší vlky ve smečce než jsme byli mi dva. Chytl ho a nesl do vody. "Jestli nepřestaneš se plést do mých věcí uvidíš jak se topí tvůj kamarád”. Ten vlk ho na ukázku ponořil pod vodu a i když Dertek zatajil dech druhý vlk ho kousl do krku. "DOST”! Vlk ho okamžitě vynořil.
"To co chceš udělat je mučení a vydírání, jsi normální”? "Já jen chci aby ses už konečně nepletl do mých věcí”! Dertek se na mě podíval a stekla mu slza. "Dobře, už nebudu. Dělej si co chceš”. Řekl jsem s donucením protože jsem to říct ani nechtěl. Ten vlk ho do té vody hodil. Mě ten vlk pustil a vyšel na břeh. "Tohle bylo poslední varování Oko”! Řekl Černá duše a odešel do lesa spolu s nimi. Ihned jsem doplaval k Dertekovi a pomohl mu na břeh. Kuckal. "Ok-ko promiň”. "No co už, ty za to nemůžeš, to já... tak mě napadá jestli je to opravdu můj bratr a jestli opravdu rodiče žijí. Zdali pak mi medvědi řekli pravdu nebo lhali a já na to teď doplatil a ne poprvé”. "Víš Oko, máš to těžký, přeji hodně štěstí k získání pravdě”. Pomohl jsem mu vstát a odešli jsme pomalu ke smečce.
Zavítali nás se slovy. "Kde jste”? "Co se stalo”? Viděli Dertekův škrábanec a jak jsme byli oba mokří. Řekli jsme jim oba pravdu a oni mi už konečně uvěřili, no zatím jednu věc. "Myslel jsem že se Černá duše objevuje jen v noci”. "To já taky”! "Otče jsi ty vůbec můj otec”? "Oko co jsou tohle za otázky”? "Mám pocit že nejsi. Kdy jsem se narodil”? "Oko to je absurdní! Narodil si se ve chvíli když jsem lovil a přišel z lovu a věděl o tobě. Byl jsi první novorozeně z celé smečky. Nikomu jenom Marguaně se rodilo. Takže nesmyslný otázky kdo sem a kdo si ty jsou přehnané”! "To jste si mohli klidně zjistit”! "Oko jak to mluvíš? PŘESTAŇ”! Okřikla mě matka. "Pojď Angelo tady nebudeme už ani minutu”! "Vrať se”!
Kapitola 22: Oheň.
Přikázal otec ať se vrátím. "Řekneme ti jak to doopravdy bylo”. Sedl sem si s Angelou a poslouchali. "Takže...Bylo léto a jeden vlk poměrně velel smečce se vydal na vyvýšený kámen a sdělil vlkům. "Dnes je poslední den jednoho vlka z nás, rozlučme se s ním v dobrém". Abychom ale věděli jakého vlka myslí, musíme se posunout ještě před to.
Bylo poměrně střed ročního období. Slunce svítilo na všechny kouty stran a jeden vlk sdělil věc na kterou jen tak jeden vlk nezapomene. "Zradil nás"! Takže se musíme přesunout ještě dál....
Narodil se jeden vlk (ano už jsme tady) který na pohled byl celý černý jen žluté oči mu svítili. (Á tak ne musíme se posunout ještě dál tohle je narození Černé duše a následně po něm asi tak několik měsíců se narodil Oko ) (přesouváme se) Narodil se dosti slabý vlk. (a jsme tady) rodiče o něj měli strach protože hned na pohled vypadal poněkud slabý a že nepřežije.
Podle matky vlk neměl šanci přežít. (gert to bychom se zabývali několika kapitol shrňme to)
Takže se narodil vlk jménem Wasart a poměrně ze slabého jedince se stal silný velký a statný vlk. Ten vlk si našel vlčici po několika měsíců a udělali spolu dítě. Ten vlk se však narodil už celý černý a jen žluté oči mu svítili. Jenomže si myslely že s něj vychovají hodného vlka. Byli na omylu. Našel si vlčici jménem Marguana avšak její jméno se dozvědět nechtěl. Vlk se postavil hned na nohy a vypadal že je silný. Byl zlý pokaždé krmení
Marguanu kousll silně do... otce pořád tahal bolestivě za ucho. Byli-li to jen hrátky, pak tedy neměl cit. O několik měsíců se z něj vyklubal dosti silný vlk. Rodiče ho měli rádi avšak do té doby než spáchal jeden zločin. Nikdo neví co však on sám vám to řekne. A tak přišel před vlčí soud a ti rozhodly smrt. Jenže Černá duše utekla ale oni ho chytli a násilím dotáhly zpátky. Po též vyslovil vlk. "Dnes je poslední den jednoho vlka z nás, rozlučme se s ním v dobrém".
Tuto větu jste už slyšeli na začátku a tak jsme tady. Rodiče nic nedělaly, mohli ale neudělali to. Ale Černá duše to hned viděl, zjistil že o něj nemají strach a tak utekl a schoval se do lesa. Tam se potkal s několika opuštěnými vlky a zapřáhl je do své smečky. A několik měsíců ses narodil...”. "A proč jste mi to neřekli už dřív? Proč všechny ty tajnosti”? "Protože jsme měli strach ti to říct”. vložila se do toho matka. "Měli jsme strach co bys asi tak dělal kdybys to věděl, třeba by ses pokusil svého bratra zabít, nebo hůř...”. "A co vlastně udělala”? "To ti poví sám Sadness”. "Ale otče nevím kde jsi ale celou dobu jsem zůstal stím že jsem viděl jak Sadnese zabil UŽ TO CHÁPEŠ”?! Měl jsem vztek neboť cokoli jsem řekl otcovi sdělil chvíli na to po mě to samé. Už sem věděl minulost a dosti mě šokovala. Pokud mluví rodiče pravdu mluvili pravdu i medvědi a to znamená že je opravdu Černá duše můj bratr. "Matko na něco se tě zeptám”. "Ptej se...”. "Narodil se prve on nebo já”? "On, jinak by jsi byl on ty a on by byl tebou”. Už se zase stmívalo. Vyprávěli celý den. (Říkáte si že jste ještě neviděli jak mi jíme, to protože vám to tam nedávám. Vyprávím na co si vzpomenu na celou moji historii a proto nedávám ty detaily jako je jídlo, a někdy i spánek)
"Co mu to vykládáš za nesmysli stačí že se narodil on a ne Oko”. "Já nejsem tak panovačná jako ty”. "PANOVAČNÁ”? Vykradl jsem se s Angelou ven. Už byla naprostá tma. Jakmile jsem ji chtěl něco říct viděl jsem jak několik blikajících světel z lesa se blíží. 2 světla proběhli těsně vedle nás a shodili nás tou silou na zem. Rychle sem pomohl Angele vstat. Byli to vlci co měli v tlamě zapálenou větev a drželi je za konec který nehořel. Ti vlci měli jen jeden směr. "Angelo musím za nimi počkej tady”. "Oko ne”! Rozeběhl jsem se a ona se mnou. Tak jsme běželi oba za těmi vlky a Angelu jeden srazil k zemi. Já jsem ji neviděl a běžel dál. "Oko”! Neslyšel jsem a vy byste taky neslyšeli kdybyste byli od ní daleko a ještě k tomu štěkot vlků.
"Několik vlků vilo a několik hlasitě kňučelo bolestí. Ti vlci běželi a zapalovali okolo nich stromy. "Ne -NE”! Slyšel jsem hlas a zabočil do k němu. Viděl jsem jak je moje matka v ohnivém kruhu trávu a proti ní stojí jeden vlk s ohněm v tlamě. Skočil jsem na něj a přeskočil oheň. V tu chvíli se oheň zvětšil ale to já neviděl. Protože jsem toho vlka kousl do nohy a dráp do tlamy. Okamžitě pustil oheň na zem a tím se oheň na trávě ještě víc zvětšil. Kousl jsem ho do krku ze spod tlamy a on padl na zem. "Mami”. "Oko”. Objali jsme se. "Musíme od sud”. Rychle. Jenže jak sem se rozhlížel tak sem nikde neviděl menší plamen. "Oko já tě vyhodím”. "Ne mami ne”. "POSLOUCHEJ MĚ”! "Ne ma...”. "OKO POSLOUCHEJ MĚ”! Ztichl jsem. "Vyhodím tě a zachráníš se”. Chytl jsem ji zuby za krk zezadu a chtěl ji vymrštit ale ona mě kousla. "Nech toho Oko, vyhodím tě já mě nech být”! Přiznal jsem. Nechal jsem se jí vyhodit.
Vyhodila mě a já dopadl silně na břicho. Rychle jsem se snažil vzpamatovat. Když v tom se ke mně přibližoval jeden vlk. Dostal jsem strach ale větší o mámu. Toho vlka v ten moment napadl další vlk. Byl celý černý. V ten moment mě napadla jen jedno jméno, ale nesedělo mi jen jedno. Proč by Černá duše zabil svého vlka? Toho vlka opravdu zabil. "Oko jsi v pořádku”? Měl zakrvavenou tlamu. "Č-Č”. "Jo jsem to já, jsi v pohodě”? "Co - co to bylo za vlka”? Neodpověděl mi a zmizel. "MAMI”! Rychle jsem se vzpamatoval a podíval se na hořící kruh ohně. Skrz něj jsem viděl mrtvé tělo. "Ne ne to je ten vlk sem si jist”!
"Mami slyšíš mě”? Nic se neozývalo. Z daleka kde byla smečka nejdřív jsem slyšel bolestivé kňučení. Nutilo mě něco udělat. Zachránit mámu nebo běžet tam. Zůstal jsem a snažil vymyslet jak mámu vysvobodím však o zbytek se postará někdo jiný. A taky že jo. Několik vlků od Černé duše se prali s cizími vlky. Ovšem otec byl vážně zraněn a polovina jeho smečky zabita. "S-ynu...”. Přibližoval se k otcovi pomalu Černá duše. "Ni jste neudělaly když jsem byl vyhnán”. "Nemohly jsme...”. "Lžeš”! Sekl ho drápem. "Synu prosím...”. "Nechali jste je aby mě vyhnaly”!
"Neměli jsme šanci vůči němu...”. Nevěřím ti ani slovo a tak si ...”. Přiklonil se mu k uchu a zašeptal. "...lhaní vezmeš s sebou...”. Kousl ho Wasart naposledy vyvalil oči, pak je pomalu zavíral. Černá duše měl zakrvácenou tlamu ještě víc. Odešel. Vzpomněl si na mne a došel ke mne. "Už vím Mami jsi tam”? Nic se stálo neozývalo. Oheň už přestával volat vysoké plameny a tak jsem skočil za ní. "Mami”! Viděl jsme ji však ležet na zemi. Byla zaprášená. Lehl jsem si k ní. Podívala se na mne. "Mami neboj se za chvíli přijde pomoc”. Usmála se na mne a zavřela oči natrvalo. Začal jsem brečet. Plamen už dočista spálil trávu a už neměl co pálit. Uhasínal. Když došel Černá duše na to místo. "Ach...”. Řekl si a zavřel oči. "Zabil jsem otce přitom mohl žít... aspoň jeden z rodičů”. "Ne! Nejsem taková měkota”! Řekl si pro sebe znovu.
"Oko nech ji být”. Řekl. Když jsem zavřené oči otevřel, zvedl a otočil hlavu viděl jsem jak jsem obklíčen vlky? Ne jen kolem mě stály. A chvíli na to došel Černá duše. "Nech ji být už se nevrátí...”. "Ale mohla by...”. "Jsi blázen, nedokážeš přivolat mrtví”. "A co otec? Našel jsi ho”?
"Našel...”. "A...”? Smutně jsem se mu podíval do očí a viděl jak sklopil hlavu. "Ne...”. Začal jsem brečet. Černá duše to však předstíral. "A co bude teď? Kdo byli ti vlci nebili to tvoji...”? Rychle se ke mně přiblížil skočil po mě odtrhl mě od matky a měl přední nohy okolo mě. "TIHLE VLCI JSOU TI PRO KTEROU JSEM STVOŘIL SMEČKU! TOHLE JSOU TI VLCI KTEŘÍ MĚ PRONÁSLEDUJÍ DOKUD TĚ NEZABIJU. TOHLE JSOU TI VLCI KTERÝM JSEM SE ODPŘÍSÁHL ŽE TO SPLNÍM”! "Tak to je to co jsi měl udělat a proto tě vyhnaly”? "Takže ti to řekli a řekli ti aji ŽE NIC NEDĚLALY KDYŽ MĚ VYHNALY”?
"Řekni mi přesněji co se stalo”. "TO TI NEŘEKNU. Šel jsem jednou do lesa a tam potkal nějaký vlky. Zajali mne a říkali že se můžu osvobodit když ale udělám dvě věci. Ta první měla být že jsem měl odejít ze smečky a ta druhá jakmile ses narodil chtěli to...”. "A kdo jsou ti další vlci”? "NEVÍM! ALE NECHCI ZEMŘÍT KVŮLI TOBĚ! JASNÝ? CHCOU PO MNĚ ABYCH ZABIL SVÉHO BRATRA A JÁ JIM ŘEKL ŽE NEMÁM. ŘEKLI MI VŠAK ŽE AŽ HO NAJDU A TAK JSEM HLEDAL. A ZJISTIL ŽE JSI TO TY”. "Proč na mě řveš”? "ABYS TO POCHOPIL. ZABÍJÍM PRO NĚ! NECHCI ALE MUSÍM CHÁPEŠ? SEM JEJICH POSKOK”!
"A proč teda zaútočili sem”? "Protože věděli kde je moje rodina a měli v plánu mě zabít protože jsem už poněkolikáté selhal. Věděli že jim přijdu na pomoc a tak mě chtěli zabít. Udělal jsem to tak aby ti vlci viděli že jsem mrtví a tak snad už mám pokoj. Jenže nebýt tebe nic z toho by se nestalo”. "Takže Sadnessa si zabil a mě napadl proč”? "PROTOŽE TO CHTĚLI MĚL JSEM TĚ ZABÍT ALE SELHLAL JSEM CHÁPEŠ? A DOST OTÁZEK NEBO TĚ ZABIJU”! "Ty bys to vážně udělal”? Jen se otočil a odcházel.
"A co budeš dělat teď? Přece jsi největší ze všech vlků”. "DRŽ UŽ TLAMU OKO”! Zmizel ve křoví. Znovu jsem se podíval na tělo matky. "Ach ne Angela”! Rozeběhl jsem se. Hledal jsem ji mezi troskami. "Angelo”. Volal jsem. "Tady...”. Slyšel jsem a doběhl jsem k jednomu tělu. "Pomozte mi”. "Ne omlouvám se hledám někoho jiného”. Rozhlédl jsem se a několik skoků z mého místa jsem viděl na zemi něco bílého. Rozběhl jsem se za tím. "Angelo”! Byla to ona. Schytala to taky. Byla podrápaná a dosti pokousaná. Lehl jsem si k ní a slzy na ni kapali. "Angelo prosím...”. "Oko...(mlask) Oko nech mě jít”.
"No tak to teda nenechám! Já tě tu chci rozumíš? Pamatuješ si na ten den jak nás našli cizí vlci jak jsi taky umírala a já také slyšíš ty jsi SILNÁ! OPOVAŽ SE MĚ OPUSTIT”! "Oko já...já musím”. "Ne Angelo prosím tě mám ti toho tolik říct prosím nechoď”. Slzami jsem ji mokřil a močil kožíšek. Ležel jsem u ní. Noc už odházela a vítalo nás slunce. V plné svojí kráse. Druhý den ráno jsem se probudil. Angela byla mrtvá. "Nééééé”. Vzbudil jsem se. Rychle postavil hlavu na horu a hlasitě oddychoval. Angela žila. "Ty blbý sny”! Položil jsem svoji hlavu na její tvář.
Otevřela oči. "Angelo ty jsi silná! Já věděl že přežiješ”! Pohlédla na mě jen okem. "Oko. Ty jsi tu se mnou? Takže jsme oba mrtví”. "Ne ne já žiju, teda myslím. Angelo přežila jsi, pamatuješ si něco”, "Jen jedno”. (řekla z těžka) "shodil mě na zem jeden vlk a dál si nepamatuji. A co ty kam jsi odběhl”? "Nemělo to cenu Angelo. Tentokrát jsou rodiče opravdu mrtvi”. "Tak to je mi líto”. "Ale vím kdo to byl”. "Jo? A co navrhuješ? Brát DNA”? Na to že byla bez síly na vtipky měla síly dost. Vstala. "Oko já nejsem těžce zraněná, pomáhala jsem druhým a schytala jejich krev,
Ale pár kousanců určitě mám”. "Angelo s tímhle se nevtipkuje ti vlci byly připraveni zabit vlky”. "Tak tomu svému bratrovi poděkuj”.
"Angelo on to nebyl, naopak jeho vlci bojovali proti cizím vlkům”. "A smrt jednoho vlka to také nebyl on”? "Co to...”? "Hloupost Oko, viděla jsme na vlastní oči tvého otce a když jsem mu chtěla pomoc, slyšela jsem jak někdo jde a tak jsem se schovala. Viděla jsem ho jak se k němu blíží Černá duše a říká něco ve smyslu že nic nedělaly když ho vyhnaly nebo co. Ale Oko otec se bránil slyšíš? Bránil se říkal pravdu říkal že nic dělat nemohly ale Černá duše mu nevěřil a zabil ho. Oko jestli mi nevěříš tak nevěř ale viděla jsem to na vlastní oči”.
"To je hloupost Angelo Černá duše by to neudělal”. "Smrt tvého otce klidně ale ty ostatní vlky měl kuráž, nebyli jeho”. "Angelo<