Kapitola 6. Učí mne jak lovit.
"Poslyš! Ty se budeš muset jistě uživit sám, takže já tě naučím jak lovit”.
"nepotřebuji ulovím si srnu sám”. "Tak jo tady za lesem na louce je stádo srn, prosím vyber si nějakou”. Došly jsme na pokraj lesa. Stádo srn. Já potřeboval jen jednu. A hle jedna byla stejně zády jako ta předtím. Rozeběhl jsem se k ní a zastavil se pod jejíma nohama začal hrabat. Ona mne uviděla. "VLK”! začala utíkat rozhasila celé stádo a než sem se vzpamatoval viděl jsem jen jak utíkají pryč. Lemur se mě smál. "takhle ty lovíš? Vyhrabeš jim jámu :D . Já tě naučím jak lovit”.
Sem zvědavý."dobře. Jak ty mne naučíš lovit? Dit si tamto a tamto lov jinak než mi vlci”. "Jsem lemur a ne tamto a viděl jsem několikrát jak vlci loví, když ne ve skupině tak sám”.
"takže zaprvé, nesmíš na sebe udělat hned dojem nebo o sobě dát vědět”!
"ale proč s tamtou mi to vyšlo a tady ne”? "asi tě znala a nepřerušuj”.
"za druhé musíš být rychlí! Pomalými kroky nic neulovíš”.
"a za třetí nesmíš se bát a musíš kousat”!
"to zní jednoduše”. Jenže co jednoduše zní, udělat je složitější.
Došli jsme na nějakou louku kde byly zajíci. "to mám ulovit todleto”?
"jo je to zajíc, nejjednodušší na tvoji testovací odvahu.
"tak jo”. Pomalu jsem šel. "pamatuj! Rychle, nenápadně a kousat”!
Rozběhl jsem se ale před zajícem jsem se zastavil. "nemám teď čas moment”. řekl mi. "Lemure on na mne nemá čas”. Podíval jsem se na toho zajíce a on sklopil uši. "jdu spát, tak mne neruš”. "Lemure on de chrápat”! "prostě kousni”. Napovídal mi lemur.
Zajíc si stál ale za svým. "neruš mne! Já jdu spát”.
Rozhodl jsem se. Kousl jsem ho do krku a pevně stiskl. Lemur mi zatleskal. Já mu ho donesl. "no vidíš to jak to šlo”.
Ulovil jsem dost podivného zajíce který pořád mlel ať ho neruším a byl jsem na to hrdý.
"Tak číslo dvě, ulov ptáka”. "p-ptáka”? "ano to co nad námi krouží”.
Zvedl jsem hlavu na nebe a nad námi kroužilo něco barevného.
"to je sýkorka, sedá si támhle do toho dřevěného domku”. "jdu na to”.
Sám od sebe jsem se k ní začal plížit až si sedla k té dřevěné věci vyskočil jsem na ni a chytl ji jemně do tlamy.
"no vidíš to a pevně stiskni”. Když sem to chtěl udělat zaskřehotala.
"prosím ne, mám muže a 3 vejce, když mě nezabiješ, slibuji že si tě najdu a pomůžu kdy budeš v nouzi”. Podíval jsem se na lemura. Ten udělal to že si dal obě ruky před sebe na ležato a prudce stiskl.
Já sem ho ale neuposlechl a pustil tu sýkoru. "já nemám hlad já ti jen chtěl ukázat jak umím lovit”. "znamenitě”. Řekl mi.
"děkuji ti já tě opravdu najdu a zachráním když budeš v nouzi”. Zakroužila a odletěla pryč. Sem na sebe hrdý. Ulovil jsem ukecaného zajíce, najedl jsem se ze srny a pustil sýkorku která mi prý někdy pomůže.
Kapitola 7. Zase zpátky.
"Tak vidím že už umíš lovit takže mě nepotřebuješ”. "ne prosím, nechci být zase sám”. "máš sýkoru a když půjdeš za tu řeku, najdeš tam vlčí smečku, jistě tě vezmou k sobě”. Tak jo. Rozloučil jsem se a šel za řeku. Za řekou jsem opravdu našel vlčí smečku. Vlci se tam procházeli. Jedna vlčice na mě začala vrčet. Pak přiběhli dva vlci a někam mne odvedli. Dovedly mne k nějakému velkému kameni na kterém ležela vlčice a seděl vedle ní vlk. Vlčice se na mě upjatě dívala a pak vstala a s velkou radostí mě objala. "Moudré oko ty ses vrátil”. Otec vyvalil oči. "M-Moudré oko”? Všichni se poklonili. "J-jak si přežil? Nedokázal jsi ulovit s námi srnu a..”. Vasarte! Buď rád že se tvůj syn vrátil”. "Pověz, jak jsi přežil”.
"No, slyšel jsem jak říkáš že bys radši dceru a tak sem utekl. U řeky jsem potkal medvědy a ty mě vzali k sobě do jeskyně. Vím taky že ho napadly kojoti a ne vlci. Spřátelil jsem se, ulovil jim srnu a pak potkal lemura a ten mně naučil lovit. Ulovil jsem ukecaného zajíce a pak mi řekl ať dojdu sem, tak sem nevěděl že je to moje ale on to jistě věděl”.
"takže ty už umíš lovit? Sláva”. "Jo umím a naučil bych se to s tebou kdyby jsi neříkal ty hrozné věci”. Otec se zamyslel. "omlouvám se, já sem byl naštvaný že jsme kvůli tobě nic neulovili. Budu rád když nám převedeš jak lovíš. "klidně pojďte do lesa”. "zítra”. řekl otec. "ne teď”! řekl jsem a zavelel aby šly za mnou. Uprostřed lesa bylo divoké prase. "počkejte tu”. řekl jsem a proplížil jsem se k němu.
Kousl jsem ho do nohy, povalil na zem a pak do krku. Sedl sem si k němu. Všichni se seběhli a začali jest. "Synu, jsem na tebe moc hrdý”.
"Díky táto”. "s tebou budeme nejlepší smečka vlků na celé zemi”.
Odešly jsme do smečky. "neulovil”. řekl otec.
Zasmál se. "je nejlepší lovec”!
Všichni vili radostí a mne spadl kámen ze srdce.
Takže už vím, proč kdykoli a kamkoli někam vyjdu klaní se mi.
Jsem syn velitelů a navíc jsem nejlepší lovec.
Ti co se snažili s medvědy spřátelit zemřeli.
Já ne a proto se mi taky klaní. No a tak sem byl u smečky asi přes celou zimu. Jakmile začal sníh tát, málem sem přišel o život.
Začalo tát a zima nás opouštěla. Nastávalo jaro.
Ti co přežili zimu si hned obstarávali potravu. A je tu teplo. Slunce vylezlo a svítí do všech koutů stran. Jak nasněžilo všechno tálo.
Se smečkou jsem jim chtěl ukázat ty hýbající tvary pod vodou no ty ryby. Na ten rybník sem skočil a šel po něm. Zničehož prask. To pevné po de mnou začalo praskat. Ocitl jsem se na pokraji smrti. Pohybovalo se to někam na rovný kopec který končil.
Blížil jsem se smečka se jen dívala ani se mi nesnažila pomoct. Jeden mi zkusil podat větev ale ta se zasekla o kámen a strhlo ho to do řeky. Do té ledové řeky. Když sem se mu snažil pomoct viděl jsem jen mlhu a hlubokou jámu. Byl to asi vodopád. Než sem se nadál padal jsem.
Motal se a točil. Nakonec sem dopadl do vody na záda.
Dopad to byl tvrdý. Pamatuji si jen jak sem naposledy viděl otce a mou smečku. Zase sem je ztratil. Vzpomněl jsem si na toho co mi chtěl pomoct.
Rychle sem vstal a poohlédl se po něm. Ležel na té větvi co mi chtěl podat. Doběhl jsem k němu blíž. Viděl jsem jak má packy přes tu větev, okolo něj byla voda zbarvena do červena.
Pořád jsem nevěděl kde až pak sem viděl že si břicho nabodnul na jednu větev té větve. Ani sem ho neznal a nepoznal. Slyšel jsem jak se mi snaží něco říct. Otevřel oči. "O-o oko”. Bylo to mé jméno.
"Moudré oko pane, moudré”. řekl jsem. Nerozuměl jsem smrtelnou řeč to mě ještě neučili. "p-postar-rej se o m-ou že-n..”. Tu větu sem pochopil.
"Ale vy nesmíte umřít, ona vás potřebuje”. "u-d-ělej to”.
To byly jeho poslední slova. Pak zavřel oči a ani nepromluvil.
Ani sem ho neznal, ani jeho ženu a děti. Chtěl jsem se zeptat kudy se dostanu zpátky nahoru ale už sem ho neotravoval.
Odešel jsem neboť jsem chtěl aby měl pokoj. Musím se dostat nahoru sám.
Kapitola 8. Podraz
Stejně by mne zajímalo kdo to byl a jakože jsme ho neznal. Byl vůbec z naší smečky? Došel jsem před vodopád. "tak jo de se lézt”.
Zavrtěl jsem ocasem, stehnama a skočil na skálu po které tekla voda. Spadl jsem. Skákal jsem znovu. Padal jsem pořád až se setmělo. Vyčerpáním jsem usnul. Druhý den jsem to zkoušel znovu a znovu.
Při úplném vyčerpáním sem si lehl k té vodě a vyděl v ní své já. "Tak mi řekni, jak se odsud dostanu”. řekl jsem tomu v té vodě.
"když budeš ležet a nic nezkoušet tak se od sud nedostaneš”.
Byl jsem v šoku. Mluvilo na mne mé já. Vstal jsem. Otočil jsem se ale nikde nikdo. "asi se mi to jen zdálo”. Mluvil jsme k sobě. "nezdálo jsem tu”. Otočil jsem se směrem k lesu a před keřem vidím medvědici.
"Vzpomínáš si na mne”? "MEDVĚDICE”! zakřičel jsem a vrhl se na ni. Olízali jsme se. Objali. "kde ses tu vzala”? "jen tak jdu kolem”.
"ale nepovídej, odkud”. "No, nechtěla jsem ti to říct, ale sledovali jsme tě”. "COŽE”? "když jsi řekl že jsi vlk udělaly poradu a řekli si že tak bychom se mohli najíst”. "když nás všechny vlky zabijete! Tvůj otec mi lhal! Napadly ho vlci a ne kojoti! I ty jsi mi lhala! Měl bych tě zabít”!
"Na to právě čekají, čekají až se na mne vrhneš a zabiješ mě aby mohli zabit tebe”. "a víš že je mi po tomhle všem jedno kdo zemře dřív”!
Když jsem se chystal na tu medvědici která couvala objevil se z keře ten hnusný starý medvěd. Ten její otec. "dotkneš se ji a já tě zabiji”.
"Ty jsi mne zradil! Po tom lovu jak jste mne nechaly že už se uživím sám, vzali jste si zbytky srny zpátky a na mě vycenili zuby”!
"Jo no tohle bylo celkem ujeté nemyslíš”? Medvědi mne obklíčili jako tenkrát u řeky, ale teď to bude boj. "Kolik vás je? 20 na jednoho to není fér! Navrhuji když tě porazím, necháš nás vlky být a když neporazím sežereš mě”. "Podmínky tu kladu jen já a ne ty”! řekl nabručeným hlasem. "to nebyla podmínka ale návrh”. řekl jsem šeptajícím hlasem.
"Takže OKO nebude ti vadit když si vezmeme část tvého jména? Jen sy vyloupneme”. Při těch slovech ke mně přibližoval svoji tlapu s drápy. Chtěl mé oko. Rozhlédl jsem se na všechny strany a rozeběhl se k lesu.
"Za ním a nenechte ho utéct”! Medvědi se rozeběhly za mnou.
Sotva sem dýchal. Měl jsem vyplázlý jazyk ale stále jsem utíkal.
Doběhl jsem na konec roviny. Zastavil jsem se. Není cesta.
Slyšel jsem dupot těch medvědů panikařil jsem. Vedle mne byl kmen stromu držící kořeny. Les najednou končil u propasti že ten kdo by se nedíval před sebe spadnul by. Ten kmen vedl do poloviny té propasti rozhodl jsem se něco zkusit. Počkal jsem na medvědy. Hotová sebevražda ale zkusit sem to musel. Pomalu sem došel na konec toho kmene a dělal že už nemůžu. Medvědi doběhly. Byli dva. "od sud už neutečeš”. Jeden medvěd došel k těm kořenům a začal tlačit. Kořeny povolovaly. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem že ti medvědi půjdou za mnou a já je přeskočím, ale kmen už držel poslední kořen. Viděl jsem jak medvěd ten kořen překousává. "zbohem”. Medvěd naposledy kousl a kmen začal padat. Medvědi se smáli ještě víc a odcházeli. Jak sem padal.
Natočil jsem packama kmen aby když dopadne, aby dopadl na zem a ne na mne. Vyděl jsem vodu. Kmen dopadl a potopil se. Jak prudce padal. Potopil a pak zase vynořil. Já pod vodou jsem spadnul a vyplaval nahoru takže sem se vynořil u něj a pevně do něj kousl. Tahle voda byla stojatá. Nepohybovala se. Všude okolo byly klády, nějaké větve. "brrr vody jsem měl dnes už dost”. otřepal jsem se a snažil se zorientovat kde to sem.
Začmuchal jsem k zemi. Cítil jsem několik pachů. Viděl stopy v blátě, vydal se po nich. Byly na můj vkus až moc malé a moc jednoduché. Mělo to tvar "Y” ale uprostřed ještě jedna čára. Stopy skončili. Jak sem byl zabraný do čmuchání, přede mnou stál pták a díval se na mne. "píp ty mne sleduješ”? "Si to ty sýkorko”? "Sýkorka sem ale nepoznávám tě, vlků je vás tu moc”. "To jsem já, ten co tě nechal naživu jak si říkala že až budu potřebovat pomoc pomůžeš mi”. Sýkorka se zamyslela. "jo to jsi ty, promiň hned jsem tě nepoznala předpokládám že potřebuješ pomoc”.
Kapitola 9. Sýkorka
"No, spíše jo, chci zpátky do smečky”.
"tu ti hned najdu, sem pták vylétnu nahoru a řeknu ti, mimochodem víš že si přes zimu vyrost”? Jak řekla udělala. Vylétla nahoru a rozhlédla se.
"nepamatuješ si jestli jste byly u řeky nebo u lesa že”?
"u řeky! U ŘEKY”! Rozeběhl jsem se podél řeky a našel tam smečku. Všichni se tvářili tak hrozně, někteří byly mokří. Sýkorka mi přistála na hlavě mezi ušima. "ehm tohle je tvoje smečka? Banda opilců”.
"Já ti dám opilce, něco se tu stalo”. "hm pravděpodobně jak led tál, řeka se přelila a zaplavila to tu”. Řekla sýkora.
"Stejně, musím najít mou matku a otce”. "nejsou to tamti u těch medvědů”? "MEDVĚDI”! Zamračím se. Připlížím se k jednomu a kousnu do nohy. "Co. Ty”? Zatřepal s nohou a já odletěl na druhou stranu. Oba medvědi se otočili. "to je ten co jsme ho shodili”. řekl jeden.
"já vím”. řekl druhý a přibližovaly se ke mne. "ale přežil to”. znovu ten první. "JÁ VÍM”! znovu ten druhý. "a je tady”. "DRŽ UŽ HUBU! JÁ HO VIDÍM NEJSEM SLEPÝ”!
Vzpamatovával jsem se. "kde jsou mí rodiče”.
"Tvoji rodiče byly velmi chutní”. Provokoval mne. "ještě slovo a vrhnu se na tebe”. Medvěd se zamračil a řekl. "nejvíc chutnala matka, byla šťavnatá, nečekala tvého bratra, nebo sestru”? "A DOST”! Vrhl jsem se na něj. Skočil jsem mu na hlavu a drápem vypíchl oko. Pak jsem ho několikrát kousal do krku. Ten druhý se do mne taky pustil. Kousl mě do břicha. Zavil jsem. Držel mě v tlamě a jakmile se vzpamatoval ten bez oka. " Rozpářu tě jako plyšáka”! "To stačí na tohle se nebudu dívat”.
Sýkorka vzlétla a několikrát zobákem ťukala tomu medvědovi co mne držel do hlavy až řekl slovo "au”. a pustil mne na zem. "ještě se uvidíme”! Odběhli. Já tam ležel se stopy kousance na břichu.Probral sem se. "Si na tom velmi špatně, měl bys zůstat v klidu málem tě prokousl”. Řekla sýkorka a poskakovala kolem mě.
"Jenže já musím, musím najít své rodiče”. "jsou mrtví a ty budeš brzo taky lež v klidu”! Nemohl jsem se ani pohnout takže sem v klidu ležel.
"Máš to hodně hluboký, zavolám doktora”. "kdo je doktor”.
Vyletěla někam nahoru a něco pípala vůbec sem nerozuměl. Přiletěl nějaký mohutný pták, větší než ona. Byl na břichu pruhovaný a mněl jasně oranžové oko. "jestřábe, ty jsi policie tohoto lesa, možná i doktor, vyléčíš ho”? Ten velký pták ke mne došel. Mohutným ostrým zakulaceným zobákem do mne strkal.
"No, nemá cenu aby žil”. Řekl. "cože! To teda bude žít! Zachránil mi život a teď sem na řadě já! ZACHRAŇ HO”!
Už sem je vůbec nevnímal. "Lidé by ho dokázaly vyléčit”.
Chytl mne lehce do pařátů, a vznesl se. Letěl přes celý les a doletěl k jednomu domku uprostřed mítiny. Tam mne položil na trávu a odletěl.
Lidé si mne hned všimly a jeden vyběhl pro mne.
Vzal mne do náručí. "chudáčku, ale neboj mi se o tebe postaráme”.
Vzal mne zavřel dveře. Jestřáb odletěl. "tak co”? "jo vzal ho k sobě”.
Sýkorka si zhluboka vydechla. U lidí sem jsem byl mimo.
Vzbudil jsem se. Otevřel oči.
Viděl jsem před sebou 2 misky. Když sem chtěl vstat, měl jsem okolo břicha něco bílého omotaného. Okolo packy taky a mněl jsem něco na krku. Když sem vstal se podívat co je v těch divných věcech.
V jedné byla voda a v té druhé nějaké kosti. Byl jsem sám venku.
Viděl jsem 2 domečky malé. Asi pro mne. Nikde nikdo.
Uviděl jsem les rozeběhl jsem se k němu ale před lesem sem se prudce zastavil neboť jsem dostal nějakou pecku a dost to bolelo.
Zkusil jsem to znovu a tentokrát jinde, zase sem měl pecku.
Hodně to bolelo. Z obojku se kouřilo. Zkusil jsem to přeskočit. Nepovedlo se dostal sem zase pecku. Ach to bolelo. Cokoli sem udělal dostal jsem pecku. Tělem mi projelo asi několik elektriky ale to já nevěděl.
Lidé se vrátili s něčím čtyřnohým vedle nich. Byl to pes. Dával jsem najevo jak moc chci od sud, ale kdo mi rozuměl a poslouchal, nikdo.
Bezmocně sem padl na zem. Toho psa pustili ke mne. Odešli.
"Ahoj, co jsi zač”? "řekl to nějak slabým hlasem asi to byla ta pes.
"ahoj”. řekl jsem znuděně.
