Modré oko
Seznamování
Byl den. Ráno. Slunce nás všechny zdravilo ze své postele za kopcem, zasněženým a plné zimy. Stromy odhazují sníh. Zvířátka z mého lesa se probírají a radují se že zimu přežili neboť byla hrozná. Medvědi se probírají ze zimních spánků a koukají kolik přibraly kg.
Já se svojí smečkou se vydáváme k rybníku který byl zmrzlý a nedalo se z něj pít. Všichni se radují že je zima pryč, že zase bude teplo a slunce bude svítit ze všech koutů stran. Jenže Jaro nebo Zima pro nás zvířata je stresující celý koloběh života.
Ať je zima, jsme prochladlý, ať je teplo je nám vedro. Vadí nám všechno.
V zimě se všichni cítíme jako ve vězení. Bez vody a jen své zásoby.
A chtěl bych vám o něčem takovém vyprávět.
Jsem vlk říkají mi "moudré oko", asi proto že než něco udělám vše vidím a zvážím a zbarvil jsem se do obyčejně vypadajícího vlka, typická šedá, ale to už vás budu napínat nad mým příběhem.
Začíná to tedy kdy sem se narodil a kdy pocítil první sníh.
Kapitola 1. První sníh.
Jak už sem prozradil jmenuji se "moudré oko”.
Byl to den kdy můj otec byl na lovu a já už prostě musel ven!
Má matka, nevím jak se jmenovala ale vím že byla nejmilejší z celé smečky. Byl podzim. Narodil sem se na podzim, proto mě musela pořád zahřívat, protože byl hrozný vítr. Tak tady je příběh můj příběh.
"Vasarte není nádherný”? Otec se vrátil z lovu. "je, jak se bude jmenovat”? "To ještě nevím, ale v kostech cítím že z něj bude dobrý lovec”. "Ať se tedy jmenuje oko”. Matka zapřemýšlela a v tu chvíli měli pro mě jméno. "a co takhle modré oko? Ať není jen oko”. "Dobrá”.
Mé jméno bylo na světě. Opravdu jsem nečekal že by mi rodina dala jméno něčeho tak cenného ale stalo se.
(pro informaci, měl jsem a nsa ještě mám modré oči)
Ve smečce mě považovali jako krále, spíše prince. Kdykoli sem někam šel, klanili se mi. Pořád sem nevěděl proč, ale teď už to vím. Ten den si pamatuji. Šel sem poprvé s otcem na lov a viděl jsem tam srnu, protože sem byl hodně hodný vlk zakřičel jsem na tu srnu. "utíkej”! Po těch slovech celá smečka zuřila a otec na mě vycenil zuby.
V tu chvíli sem měl strach, ale bylo už pozdě. Smečka odcházela se slovy. "jestli se ten prcek nenaučí zabíjet, nepřežije a mi kvůli němu také ne”!
Otec čekal až všichni odejdou z lovu a odešel. Nechal mě tam samotného, asi za trest. Našel sem si cestu z lesa. Ale asi sem tam měl zůstat dýl protože jsem slyšel rozhovor s moji matkou a otcem.
"To je nesnesitelný! Beru ho poprvé na lov a on neví že má číhat a neřvat”! "a tak se uklidni, je to poprvé, však on se to naučí, dej mi ještě šanci”. "A kolik šanci bude mýt? 100? Nebo tisíc? Margaro i když je to náš syn musí se chovat jako vlk a ne jako dětsko”! "Ale on je ještě dítě, mládě! Dej mu šanci kvůli mně”. "Šanci dostane on ale my už ne. Kvůli němu jsme dnes o hladu”. A tohle mě dost dostalo až sem se rozbrečel. "Měla si radši porodit dceru”! A odešel. Při odchodu si pro sebe ještě řekl větu. "Ta by lov nezkazila”! Asi mě viděl. Utekl jsem zpátky do lesa.
Když sem se rozhodl na útěk, už se stmívalo a za chvíli byla tma. Našel jsem si pěknou jeskyni asi patřila medvědovi. Tam sem se ubytoval a smutné koukal na hvězdy. Něco bílého spadlo na zem. A pak zase. Plno bílého spadalo na zem a padalo to přes celou plochu mého výhledu.
Byl to můj první sníh. Matka říkala že první sníh strávím se smečkou a rodinou, jenže, to už se nestane. Smutně jsem se díval na hvězdy a později upadl do spánku a usnul.
Kapitola 2. Někoho jsem potkal.
Když sem otevřel oči, viděl jsem před sebou velký kopec sněhu.
Naštěstí mě to v té jeskyni nezasypalo. Protáhl jsem se a obešel tu hromadu. Podíval jsem se. Měl jsem výhled na celou moji smečku, teda pokud si pamatuji byli jsme u řeky. Podíval jsem se nahoru nad jeskyň. Všude pár bílého prášku sněhu. Několikrát jsem přemýšlel proč sem se nenarodil jako holka ale jako kluk. Šel jsem k řece za jeskyní. Zima nebyla ještě tak silná takže se z rybníka dalo pít. Pohlédl jsem pod hladinu. Vidím tam pohybovat se velmi rychle nějaké tvary. . "To jsou ryby”. Někdo to za mnou řekl. Rychle sem otočil hlavu a vidím tam. "jsem medvědice, mám ráda ryby jsou dobré, teda až na ty šupiny”.
Nevěřícně jsem se na ni díval. "co-co jsi zač”? "už sem řekla sem medvědice”. Říkala v chůzi ke mně. Já sem opatrně couval. "neboj se, máš hlad že? Vystrašeně jsem se na ní pořád díval. Nečekal jsem to co ona udělala. Vrazila hlavu do vody a jak ji vynořila měla mezi zuby 3 ty co se pod vodou pohybovali ale teď byly bez pohybu.
"Co-co jsi to udělala”? "Zabila sem je, jez nebo budeš hlady”.
Pomalu sem tedy se přiblížil k té polohýbyjící věci na zemi a pomalu k ní přibližoval své zuby. Pak sem jednu chytl a držel ji pořád v zubech.
Medvědice se mi smála. "já se picnu! Prostě si tu rybu dej do tlamy hlavou napřed. V tvé pozici bych nahodila krk a hlavu nahoru a chytla rybu”. To sem nikde neslyšel aby medvědice učila vlka jak na jídlo. Udělal jsem tedy jak to říkala. Vyhodil jsem tu věc do vzduchu a tlamou chytl. Polkl jsem ji. A začal se dusit. "Pane bože ty sis ji vzal celou že diť ty nejsi medvěd takže ti kosti vadivou zvlášť ten její ocas”. Rozeběhla se proti mně a silou svalila na moje břicho. Ta divná věc vyletěla zpátky do vody a já mohl dýchat. "zkusím ti ulovit něco jednoduššího než je kostnatá ryba”. Sama se mi nabídla. Já sotva bral dech. "počkej tu něco donesu”. To slovo se mi zamluvilo. Lehl jsem vyčerpáním na zem. Po chvíli se vrátila s čímsi opeřeným v zubech. "co je zase tohle”?
Zeptal jsem se. "jestli je to zase ta divná věc”. Ona se jen pousmála, vyplivla to pod moje nohy. "toto je veverka tu slupneš hned. Kosti má ale otravný jako to stvoření kterému říkáme ryba tak ne jen jez”. "A to mám jako taky nadhodit a tlamou chytnout”?
"Ne, tohle budeš trhat”. "TRHAT”? "Jo packou si to přidržíš a zuby budeš trhat. Položil jsem teda svoji tlapku na toho živočicha a zuby začal trhat. Plival jsem ven tu srts až sem konečně narazil na maso. Bylo dobré a chutné.
"Musím ti poděkovat”. "To nic nestojí. Tady v lese sem sama, sem ráda že aspoň někoho mám”. Usmáli jsme se na sebe. Slyšeli jsme obě dvě praskání větví. Náznak že se někdo blíží.
Byly to medvědi.
Kapitola 3. Vzali mě k sobě.
Medvědi nás obklíčili dokola. Někteří nás obklíčili ze strany řeky. Nejvyšší, podle mě nejtmavší vystoupil dopředu. Na jedno oko neviděl, měl všude jizvy a krvavé škrábance. Medvědici dal stranou a okolo mě chodil několikrát dokolečka a já se musel ohlížet. "Kdo si”? zeptal se a konečně mě přestal obcházet.
Bál jsem se jestli mu to mám říct, a nebo ne když zjistí že jsem vlk, třeba by mne zabil. Měl jsem tak velký strach že jsem dlouho přemýšlel, ale jeho trpělivost byla krátká. "ptám se tě kdo si”! Přes záda mi přejel mráz, nakonec jsem řekl pravdu. "Jsem vlk ze smečky”.
"tak vlk říkáš..a ze smečky.. Proč nejsi v té smečce”?
"odešel jsem”. Medvědi mi nevěřili. "odešel jsi, a sám, dokážeš se uživit?
Za chvíli je zima, bude mráz každý kdo se neschová zemře”!
Rozklepali se mi nohy. "já-já ...”. nedokázal jsem to a tak jsem to dořekl potom. "já-sem nikdy zimu nezažil”. "jo takže jsi novorozeně”. Byl to smích nebo překvapenost. Jedna medvědice, asi matka té medvědice přistoupila tomu co mluvil a něco mu zašeptala do ucha. Mi vlci máme dobrý sluch. "je to dítě, vezmeme ho k nám, na tu zimu přemlouvám se za něj”. Medvěd se pak prudce otočil a zvolal. "porada”. V kruhu spolu mluvili až nakonec přišel a řekl. "vítej mezi námi, přes zimu tebe u nás přivítáme”. Nevěděl jsem jestli mám skákat radostí že nezemřu, nebo rači odmítnout a vrátit se k smečce. Když sem ale uviděl medvědici jak se na mě dívá, vše bylo jasné. Smečku jsem opustil s důvodem!
Cestou sem si povídal s medvědicí. Měli jsme ty medvědy celou cestu okolo sebe. Měli jsme takový doprovod. Když jsme došli, tu jeskyni jsem hned poznal. Ještěže jsme se potkali venku a ne v jejich domě. Ti by zuřili.
Jakmile jsme všichni zašli do jeskyně, jeden medvěd a to ten hlavní seděl před jeskyní a díval se na znovu padající sníh. Došel jsem k němu, i když jsem měl strach. "děkuji že jste mně vzal k sobě”.
Ten se jen na mě podíval a já viděl tu příšernou jizvu na oku. "smím se zeptat od koho máte tu jizvu”? vycenil zuby "od vlka”!
Nakonec usoudil a popovídal si se mnou.
"Víte, já jsem utekl ze smečky protože jsem slyšel něco co jsem asi neměl slyšet”. Medvěd byl nějaký zvědavý, ale byl jsem rád že si se mnou aspoň někdo povídá. Řekl jsem mu celou moji historii i o tom lovu.
"To by mě možná taky napadlo, nejlepší obrana je útěk”. odpověděl mi.
"Asi vám to přijde otravný, ale já si takhle s otcem nikdy od té doby co jsem se narodil nepopovídal”. Medvěd jen řekl. "já si se svoji ženou taky moc nepovídám, jsem rád že si spolu povídáme”.
Kapitola 4. Přezimování.
Začal historii o sobě jak se mu to všechno stalo a já jen bedlivě poslouchal. Nejvíc mě zaujalo jak ho napadli kojoti a proto si myslí že ho napadli vlci. "Ale já jsem vlk, a ne kojot”. "kdybys byl kojot hned bych tě sežral. Hned jsem poznal že jsi vlk. Jen jsem před tím moc ty druhy nevěděl tak sem hned obvinil vlky”.
"No já zažil teprve až teď opravdové přátelé, děkuji”.
"Neděkuj, poděkuj spíš mé ženě a ne mě, přemluvila se za tebe.
A tak jsem se sblížil s vlky a dozvěděl jsem se více o kojotech.
Někdy jsem zapřemýšlel a zavzpomínal na rodinu a zaplakal.
Nastala zima. Medvědi naposledy nabrali zásoby a všichni se uvelebili v jeskyni. I já s medvědicí. Protože já byl vlk a ona ještě dítě mi jsme spali jen denně a ne přes celou zimu. Povídali jsme si a někdy i hrály.
Pak se ze mě asi stal medvěd nebo nevím, ale najednou jsem usnul a spal celou zimu. Probudil se jen když sem měl hlad. Jinak sem se vzbudil až s medvědy.
Nevím co dělala moje smečka, jestli pořád lovila, nebo taky spala jako medvědi. To se dovím až příští zimu. Byli jsme s medvědy nepřátelé. Já se s němi však spřátelil. Přezimování bylo pro medvědy bezpečí. Byly v bezpečí a nikdo je nemohl najít neboť ta jeskyně na první pohled vypadá opuštěně. Naposledy dopadla poslední vločka sněhu, zafoukal vítr a nastala zima. Medvědi se probraly "zima je pryč sláva”. Pohlédli ven, ale viděli všechno pokryto bíle. Jeden medvěd pohlédl a řekl. "spíše zima teprve nastala, tato zima bude dlouhá a krutá”. "nestraš”. Pohlédli na ně další medvědi. "Chcete říct že už nemáme zásoby a zima teprve začala”?
"NEJSOU ZÁSOBY”? Všichni se rozklepaly a děsili se. "mi zemřeme”.
Zachránit jsem je mohl jen já, neboť jsem cítil že prostě vlci loví i ve sněhu. Věděl jsem a ani nevím, jak lovit v zimě.
"poslouchejte, všechny zvířata nemají zimní spánek, takže jsou venku”.
"no celkem máš pravdu”. říkali medvědi jeden přes druhého. "Takže, nevím jak, ale vím na to jak lovit”. Podiveně e na mě dívali. "prostě když budete spolupracovat tak to vyjde”. Všichni medvědi tedy napjali uši a rozešly se z jeskyně ven. Uprostřed louky byla srna. Byla velmi smutná když pod kopýtky hrabala a nic nenašla. Celkově padala hlady. Bylo mi ji hrozně líto. Myslel jsem si že je to ta na kterou jsem zavolal. Přiběhl jsem k ní a když jsem ji chtěl napadnout byla to ona. "O Ty jsi ten co mě zachránil moc ti děkuji. Víš, já teď asi umřu hlady, zima je dnes krutá a hustá”. Zadíval jsem se na medvědy. "Zemřeme všichni”. řekl jsem tiše.
Medvědi mne sledovali z kraje louky. "co to dělá”? Nakonec jsem to zase nedokázal udělat a začal jsem pod srnou hrabat. Ta se na mě dívala. "co to děláš”? při hrabání jsem ji odpověděl. "hrabu”! Medvědi. "on ji dělá už hrob nebo co”? Vyhrabal jsem se na trávu a kousl jsem si. Hned vyplivl. Myslel jsem že z medvědů udělám ty co nejí maso vegetariány. Jenže mi zakručelo v břichu a když sem viděl jak srna jí měl jsem pocit jakoby moje tělo někdo ovládal. Pořád jsem slyšel hlasy "jestli se ten prcek nenaučí lovit, zemře a mi vůli němu taky”. Kousl sem ji.
Kapitola 5. Zase sám.
Srna se na mě podívala. "Ty jsi mě kousnul”. Hlava a zuby mi přejeli k jejímu krku a tam sem ji kousl. Díval sem se ji do očí když je zavírala. Utrhl jsem si nohu se stehnem a na kraji jedl. Medvědi se seběhli a všichni se najedly. Jen na malou medvědici se nedostalo. Měl jsem poslední kousek masa na který sem se těšil, ale když sem pohlédl na malou medvědici. Podíval jsem se na to maso, vstal a donesl ji to. Ta byla ráda a kousla si. Dojedla to.
Medvědi mi děkovali. "jsi dobrý lovec”. Překvapilo mě že se z tak malé srny najedlo všech nevím kolik jich bylo asi 20 medvědů.
Pak jsem pohlédl k té srně. Ta už to má za sebou, zbyla po ní jen nějaký tvar kostí. Medvědi odešly i malá medvědice. Zase sem byl sám. "už umíš lovit tak se sám uživíš, nezlob se ale my tě už nechceme”. Slyšel jsem a pak zmizeli. "jo, už umím lovit a budu zase sám”. Sklopil jsem hlavu a pomalu odcházel do lesa. Začal foukat vítr, měl bych se někde ubytovat.
Už byla i tma. Už se nedalo vidět ani na krok jen já viděl. Slyšel jsem pořád nějaké " hů, hů”. Poněkud divné houkání.
Kdykoli jsem se ohlížel tam kde jsem to slyšel, nikoho jsem neviděl.
Našel jsem někde v lese vydupaném pelech z mechu. Uvelebil jsem se tam a snažil se usnout.
Druhý den ráno, když jsem otevřel oči na mě někdo civěl.
Když jsem pak oči otevřel víc zbystřil jsem ho. "Co děláš v mém domě”!
Říkal mi. "v-ve vašem domě, n-nic j-já už půjdu”. Vstal jsem z toho kulatého pelechu. "to bych ti radil”! Ani nevím co to bylo za zvíře, ještě jsem ty zvířata ani neznal. Neučili nás to ve škole nebo ták.
Mělo to nějaký tenký ocas, pruhovaný a byl celý šedý.
Smutně jsem odcházel. "počkej”. zavolal na mne. Já sem se otočil. "nejsi ty náhodou syn Vasarta”? Ta věta mne překvapila. Vasart byl asi můj otec. "no, asi to jméno mi něco říká”?
"Ty jsi MOUDRÉ OKO že je to tak”? "j-jo jakto že mě znáš”?
Jsem lemur. Váš soused. Viděl jsem tvůj první lov, e-e takhle se neuživíš”. "ty jsi nás špehoval”? "ne, jen sem vás viděl, byly jste na mé zahradě”. "Já lovit umím, před chvíli jsem ulovil srnu”. "a kde ji máš? Zbylo po ní něco”? "a víš že jo! Pojď za mnou ukážu ti ji”.
Došly jsme k té srně. Byly u ní 3 medvědi a dojídali její maso okolo kostí. "Hej kamarádi, vy jste se pro mne vrátili”? Byl jsem rád že pro mne přišli a že nebudu sám ale tihle medvědi byli jiný. Vycenili na mne zuby a vrčeli. "tuhle srnu ulovili medvědi a ne ty. Netahej mne za fousky”!
Odešel zase zpátky do lesa. Medvědi si ty kosti srny odtáhli sebou. "Asi nejsou jediní medvědy tady”. řekl jsem si a zašel do lesa za tím lemurem. "počkej já ti nelhal”. "Jistě ty ses spřátelil s medvědy a pak si jim ulovil srnu. Na to ti tak skočím”.
Vůbec sem nevěděl proč mi nevěří a proč se zrovna v takové náhodě u té srny objevili cizí medvědi.
