Kapitola 10. Jsou mrtví.
"Poslyš já vím že tu být nechceš ale oni ti pomohli, bez nich by si byl na onom světě”. "radši bych byl mrtví než takhle se trápit”. odseknul jsem. "jak myslíš, mne před několika lety asi 4 taky zachránili, chtěla sem jít taky zpátky tam kam sem patřila ale..”. "nepustili tě”.
"ne, nabízeli mi abych odešla, ale já chtěla zůstat, protože ti lidé před němi se o mně moc hezky nechovaly”.
"Tak ty, Ty máš teď je, ale na mne tam v lese čeká moje smečka, pozabitá medvědy a mezi němi je můj otec a moje matka”.
"to je mi líto”. "proto chci zpátky abych se přesvědčil jestli jsou mrtvi nebo ještě žijí”.
"Tak víš co já ti pomohu”. "prosímtě a jak”?
Někam odběhla. Přišla s něčím v tlamě. "Tohle je ovladač od toho tvého vodítka, viděla sem kam to lidé dávají. Snadný :D vzala jsem to a mám to tu, nastavím ti to tak, abys mohl do lesa”.
Zmáčkla na tom ovladači něco a já cítil že mohu jít ven. Radši sem šel k tomu lesu opatrně. "jo”. Prošel jsem bez jediné pecky. "počkej na mne”.
Běžely jsme spolu do lesa.
Doběhli jsme na to místo. Plno vlků roztrhaných.
Ta fenka se děsila. "panebože kdo to mohl udělat”? Já sem odpověď na její otázku věděl moc dobře a taky to byla moje vina.
Došel jsem strachy k těm dvou vlků co medvědi jedli přede mnou. Oddechl jsem si nebyla to matka ani otec. Začal jsme přemýšlet, kde teda mohou být. Rozeběhl jsem se k tomu kameni kde bývali nejčastěji. Tam nebyli. Obešel jsem ten kámen a začal brečet. Fenka ke mně přiběhla.
Zatvářila se jako kdo to vůbec mohl udělat a proč. "mami, tati”. řekl sem s brekem a došel jsem k těm rozpáraným tělům, plovoucí v červené vodě. "tati”. došel jsem k němu a oplakal. "mami”. došel sem k ní a oplakal. Začal brečet a povídat. "JE TO MÁ VINA, kdybych se s těmi medvědy nepotkal, žili by VŠICHNI!”! Brečel jsem tam.
"no tak půjdeme”. pobízela mne ať jdu. "NE JÁ CHCI JÍT ZA NĚMI”! začal sem si trhat to čím sem byl obvázaný. Ona to zuby chytla a držela abych to nemohl rozvázat. "NEPLEŤ SE DO TOHO”. Řval jsem tam.
" jestli si to rozvážeš zemřeš protože vykrvácíš”.
"TO JE MI FUK! JÁ CHCI ZA NĚMI JÁ NECHCI ŽÍT CHCI BÝT S RODINOU”. "VÍŠ JISTĚ ŽE BY SI TOHLE PŘÁLI? NĚKDO JE MUSÍ POMSTÍT”! Řvali jsme tam na sebe jako děti co se hádají o hračku.
"Já sem taky přišla o rodinu a taky žiji". Řekla to hlasem, neřvala jen řekla. "ale ty Ty teď žiješ spokojeně u těch lidí že? Mohl mohl bych taky? Teď nemám rodinu”.
"Jistě že můžeš”. Naposledy sem se na ně podíval, otočil se a odešel s ní k těm lidí. Ti byli u toho kde sem ležel a když nás viděli jak se vracíme jásaly. "vrátil se i s Gerni”. "tohle je tvoje jméno? Gerni”? zeptal jsem se ji při chůzi. "ano a tvé”,
"Moudré oko”. Došli jsme k těm lidí a oni mi sundaly to co sem měl na krku. "si volný, jdi si kam se ti bude chtít”. Řekli mi. "tak jo”. řekl sem si otočil sem se a lehl sem si na to místo kde sem ležel předtím.
"tak až bude chtít, kdykoli odejít může”. Lidé odešly.
"Uvidíš, bude ti tu dobře”. "Ale líp než ve smečce ne”.
"pověz mi něco o sobě”. "tak jo ale nesměj se mi”.
Řekl sem ji všechno. Úplně všechno i to co by nikdo neměl vědět. Všechno sem ji řekl a podle pravdy.
Byl sem obyčejný vlk, zkazil jsem jeden lov, slyšel jak otec říká že by rači porodil dceru tak sem utekl. Spřátelil se s těmi medvědy a vzali mne k sobě do jeskyně. Přísahám že bych nejradši vrátil čas zpátky. Pak sem našel lemura, byl to náš známý, to bych se po něm měl taky podívat. Lemur mne naučil jak lovit tak sem se to naučil. Vrátil sem se zpátky ke smečce a ukázal jim jak umím lovit. Chtěl jsem jim ukázat ryby a dpstal jsem se nějak na led který praskl a spadl sem z vodopádu dolů. Ten ti můžu kdykoli ukázat. Tam sem se pohádal s těmi medvědy a oni mne chtěli zabít tak sem utekl. Utekl sem na takovou kládu a ta spadla.
Nebo spíš ji ti medvědy shodili. Jak sem padal dopadl sem do vody a potkal sýkorku které sem zachránil život, no nezachránil vlastně sem ji mněl sežrat ale nesežral. A ona mi ukázala směr smečky. Utíkal sem ale medvědi byly rychlejší. Přede mnou jedly vlky. Myslel jsem že to byly rodiče ale nebyly. Tomu medvědovi sem chtěl vypíchnout oko a taky udělal a pak ten druhý mně chytl a od něho mám tohle. No a pak se o mne postarala Sýkora a řekla někomu a ocitl sem se tady”. "a ty”?
"Já sem vyrůstala u jedné rodiny. Taky lidi. Ze začátku na mne byli hodní, ale později jim nějaký známý dovezl domů kočku a věnovali se ji víc než mně. Dávali ji jídlo a mně jen to co ona nesnědla. Byla sem takový vysavač zbytků. Utekla sem. Nemělo cenu dál být s němi. U lesní cesty se mi ujali tito lidé tady se mi žije líp. Mněli tu také kočku, ale tu vyhodili. A´t tu bude kdokoli budou se starat stejně ke mně a k tomu novému, nebudou mu dělat nějak větší přátelství než ke mně”.
"A jak si ztratila tu rodinu když si byla u lidí”. zeptal jsem se.
"Tu sem ztratila ještě před tím, hned jak sem se narodila ocitla sem se v obchodě se zvířaty, takže sem já rodinu nikdy nepoznala. Ale moc bych chtěla. Jenže ti už jsou dávno na onom světě.
Bylo mi jí líto než mé rodiny. "Takže ty jsi od narození sama”.
"prakticky jo. Tvoji i mí rodiče jsou mrtví”.
"Co je to za život”. "taková je příroda, je velmi krutá”.
Dívali jsme se pak oba na hvězdy na nebi pak jsme oba usnuly.
Ráno mne nechali všichni spát a když sem se probral byl sem na nějaké sedačce a vedle mě Gerni. "Dobré ráno ospalče, jedeme autem na houby do lesa”. "do lesa”? Nudně sem položil hlavu a zase začal spát.
Kapitola 11. Napadli nás
Dojeli jsme na místo kde byla louka. Okolo stromů to čemu říkali houby.
"pojď ven bude legrace”. Pobídla mne tak jsme vyskočili z auta.
Běžely jsme přes celý les. Lidé sbíraly ty houby a mi se honili.
Doběhli jsme k řece. Napili se a já se asi do ní zamiloval, protože to bylo tak nádherné stvoření, zamiloval jsem se do psa.
Když jsme mněli chvilku pro sebe chtěl sem ji ukázat vodopád.
"poběž”. pobízel sem ji pořád. Doběhli jsme na místo pod vodopád.
Jak nádherně šuměl když narážel na stojatou vodu. "tady je to nádherné”. "Líbí: počkej až ti ukážu ještě něco”.
Asi sem to znal nebo nevím ale prošel jsem tím vodopádem a zmizel jsem. "oko? Oko kde jsi”? Vylezl jsem z vodopádu "poběž sem”.
Běžela. "skoč”. Skočila a svalila mne na zem. "p-promiň”.
"nic se neděje”. "Když sem se chtěl k ní přiblížit blíž čumákem. Už už skoro sme se dotkli když tu náhle. "MEDVĚD”! Vyběhla ven. "Medvěd”? otočil sem se a za mnou stála medvědice. "TY! CO TU JEŠTĚ DĚLÁŠ”?
Vyběhl jsem ven. Plno medvědů a Gerni držely dva tlapamy. Takže ležela na zemi a aby se nezvedla tak ji dva medvědi tlapama přidržovaly.
Za mnou stála medvědice. "Už jsi sám že”? Otočil sem se na ni. "TY!
To ty jim velíš! To ty jsi nařídila aby mi zabili rodinu a smečku! Jak si mohla a to sme byli dobří přátelé”!
"Z přátel se stávají lehce nepřátelé”. Nevěděl jsem co mám dělat.
"Takže, navrhuji aby ses už nikdy nevracel do našeho lesa”.
" Váš les? To BYL NÁŠ LES a ještě žiji já takže je to MŮJ LES”!
"moudré, proto ti říkají moudré oko”? "to tě nemusí zajímat”.
"oko, oko, oko ty si drzejší a drzejší”. Bylo úplně jedno co se stane, věděl jsem jen že musím vymyslet způsob jak se od sud dostat a hlavně Gerni.
"bude boj”. "BOJ TAK JO KDYŽ TĚ ZABIJU TVÝ MEDVĚDI SE ODSTĚHUJÍ A UŽ NIKDY NIKOMU NEUBLÍŽÍ”.
"Podmínky tu kladu já, ale dobře, když zabiju nebo jen zraním tebe, tak ty se do lesa už nikdy nevrátíš”. "PLATÍ”. řekl jsem strachem, ale co se stalo stalo se.
Zamračili jsme se na sebe. A pustili se do sebe.
Její nejoblíbenější bylo kousání, to taky pořád dělala. Kousala mne a já se snažil kousancům vyhnout. Vždycky se povedlo. Teď začala sekat drápy. Tomu sem se vyhnul jen tak tak. Já sem se ji snažil pořád kousnout do nohy. Ona mne kousla do ocasu. Zavil sem.
Naštval sem se. Rozeběhl jsem se a zastavil ve vodě. Ona ke mně doběhla. "vzdáváš se”? "NE”. Zaběhl jsem k tomu vodopádu a dělal že piji. "Máš žízeň brzy ji mít nebudeš”. "Gerni, vlku”. Volali na nás ti lidé.
Gerni se na mne podívala, já sem se na ni taky podíval a zavil sem.
Lidé doběhly. "Medvědi, ohrožují je medvědi”. Seběhli se dolů Gerni vyprostil z tlapy medvěda a do ostatních tloukal klackem. Medvědice se na to podívala. Jakmile se na to podívala skočil sem na ni a ukousl ji ucho. Ta řvala. "podvádíš ty lumpe za to zemřeš”! Podívala se na mne. Skočil sem na ni znovu a tentokrát silně kousl do krku. Pak sem seskočil dolů a kousl do krku ze spod silně, stříkala z ní krev asi tepna. "Ty malej”. Medvědi se rozutekly a ona padla do vody. Ta se zbarvila do červena. "TAK TO JE ZA MOU RODINU S MEČKU”!
Byl jsem zakrvácený jak z ní stříkala ta krev, Gerni ke mne doběhla. "si v pořádku”? Jeden člověk ke mne přišel a vzal mne do náručí. Odnášeli nás do auta. "Jsi statečný vlk”. Chválili mne.
Položili mne na sedačku a Gerni taky. Auto se rozjelo a jelo.
Gerni se mne celou tu cestu ptala proč mě napadly. Na to sem ji nedokázal odpovědět jak sem byl zesláblý. Byl sem rád že žiju a že i ona.
Dojeli sme k nim domů. Doma mne vykoupaly a oba dva nás nechali přes noc doma. ".Mněli strach kdyby se ti medvědi vrátili”. Řekla Gerni.
Já sem hned po koupeli a večeři usnul u takové krabici kde se obrázky rychle hýbaly. "to je televize”. Gerni.
Druhý den sem měl pocit že někam patřím, mněli mne rádi všichni.
Stejně sem vyhrál, takže bych se měl o ten les postarat. Ale to až odpoledne. Ukážu Gerině všechno co jen bude možné.
A stejně, když se vrátím do lesa, co tam budu dělat? Rodinu nemám, smečku už vůbec ne a je to všechno má vina!
Kapitola 12. Všechno je to má vina!
Litoval jsem neboť to byla moje vina. Kdybych se nespřátelili s medvědy, žili by všichni vlci, rodiče i smečka. Jenže sem byl sám, tak jsem se s němi spřátelil a teď toho lituji. "Nelituj se! Obviňuji se snad? Taky nemám rodinu a hned od narození, ty si aspoň někoho měl”.
"Ale co jsi proto udělala? To nebyla tvoje vina zato moje ano”!
"Ne”? "NE”! "Moje vina byla že sem odešla, když sem odešla to sem ji viděla naposled, pak už sem nikoho z rodiny neviděla. A taky si nevyčítám že to byla moje vina, takže tady nekňuč jako malý dětsko a vzpamatuj se”!
Na to že to byla fenka, byla moc chytrá o životě vlků.
Vzpamatoval jsem se až k večeru. Usoudil že mněla pravdu a už se nelitoval. A taky už to nemělo cenu litovat někoho, koho už neuvidím.
*pamatujete jak sem na začátku říkal, že sem se po zimě s moji smečkou vydali k rybníku, no našel jsem a poznal smečku*
Začalo se stmívat. Každý a i tento večer jsme se dívali na hvězdy. Něco mi říkalo že tohle bude poslední večer. Teď jsme oba bez rodiny. Máme jen jeden druhého. Pomyslel jsem na Lemura a Sýkorku. Ti jistě mají rodinu a nebýt je, nebyl bych tu. Oba dva mi zachránili život.
Druhý den sem ji chtě nechtě donutil aby šla se mnou k tomu vodopádu. Chtěl jsem si ověřit zdali to byl sen, nebo jsem skutečně přepral medvěda.
"To jsme sem šli proč”? Rozhlížela se kolem. "pamatuješ si ten den”?
"jo, pamatuji a velmi dobře, ty chceš zase bojovat”? "Nebyl to sen”. "Cože”? Divila se. "stalo se to ve skutečnosti”. "Ano, zabil jsi medvěda pomocí..”. "Pšt”. Došel jsem k vodopádu kde opravdu ležel medvěd.
"Stačí ti to? Zabil jsi ho, vyhrál jsi půjdeme od sud? Nahání mi to husí srst”. "jo, půjdeme, vyhrál jsem takže si můžeme v pohodě odejít kam se nám zachce, les patří teď mě”. Prohlásil jsem. "Jo, a nebo se ti taky budou snažit pomstít za to že jsi ho zabil, a nebo zabít”. To poslední slovo řekla potichu. "to je taky možnost”. Řekl jsem a pomalu jsme šli do lesa.
"Víš co všechno tady v lese najdeš”? Začala najednou s přednáškou ale já ji přerušil. "Vím, houby, kytky, zvířata, stromy, brouky, hmyz, trávu, hlínu...”. "Já myslela LIDÉ”. To slovo zdůraznila. "Lidé? Prosím tě, co by mohli udělat lidé nám”. Smál jsem se ji do očí. "Pověz, jak ty jsi vlastně zjistil že jsou medvědi zlý”? "nezjistil jsem to včas”. Řekl jsem a sklopil hlavu. "Tak obraťme list, řekni něco hezkého”.
"Stojíš vedle lesklé věci”. Řekl sem. Ona se podívala na zem.
"To -to -to”. Začala koktat. "To-to co”? Chtěl jsem to vědět. "To je od lidí”. Vymáčkla se. "A co to je”? byl jsem zvědavý. "To -to ti moc ublíží, musíme to obejít”. Řekla a začala to obcházet.
"Jak myslíš, ale stejně bych věděl co je to zač”. Obešel jsem to ona se zastavila. Já sem se díval dozadu a strčil jsem do ni a ona spadla přímo do nějaké jámy. "Poslouchej, já ti něco vykládám a ty tu nejsi to je teda vtip”! "Sem tady dole”! Zařvala na mě. "Co tam děláš? Nevtipkuj a vylez nahoru”. VLKU já jsem sem spadla”! "AHA, a to se neumíš udržet na nohách, to musíš padat”? "VLKU tohle je další past od lidí, uteč idejně já tě pak najdu”. Chtěla abych ji opustil. "NE ztratil jsem rodinu nechci ztratit i tebe”.
"BĚŽ”! rozkázala mi. "Už je mi tolik kolik mi bude takže mi rozkazovat TY nebudeš”. "Já pro tebe chci jen to nejlepší, prosím uteč”.
Lehl jsem si k ní. Jakmile jsem si lehl, zašramoceno něco za křovím. "h”? Podivil jsem se, ale pak sem viděl přes nějaké oka, podobně jak jsou na řetězu ale tohle bylo z lana. Něco mě vytáhlo nad zem, měl jsem pocit jako bych létal. "OKO? Oko jsi tam? Neslyším tě OKO”?
"áha takže je tam ještě někdo, hm pes ale přec ho vezmu”. "ACH NE”.
Slyšel jsem jak Gerni řekla Ach ne a v tu chvíli mě to došlo. Tohle byl člověk o kterém mě varovala a já se ji smál do očí. Položil mne někam do tmy viděl jsem krajinu, ale pak se jen ozval řehot a už sem neviděl nic. Tma. Všude tma. "Gerni? Gerni”? volal jsem na ni. "Sem hned vedle tebe”! "Ach tak, všechno je to moje vina”. "už se zase obviňuješ”?
"Víš, že je to ale moje vina, kdybych neznal medvědy...”.
V jejím hlasu šel poznat že je velmi naštvaná. "UŽ SE PŘESŤAN LITOVAT, ANI S TÍM NEZAČÍNEJ, CO SE STALO, STALO SE TO UŽ NEVRÁTÍŠ”. " Teď nás vezou autem”. ´Řekla. "jo, a kam to nevíš že”?
"náhodou jo, kvůli tobě kdybys utekl ale TY NÉ TY JSI MUSEL BÝT U MĚ! Přála jsem si aby si se vytratil, aby si odešel ALE TY JSI MUSEL BÝT U MĚ”! Střídala hlasy, nejdřív naštvaná a pak normální. "a kam nás teda vezou”? "Do útulku. Tam vezou ty, co nemají domov”.
"Všechno je to..”. "Nezačínej zas”. "A začnu, kdyby to moje vina nebyla, tak vyjeme si spokojeně žili všichni tam kde sme...”. DRŽ UŽ TLAMU, TO JEDINÝ CO CHCI POSLOUCHAT JSI ZROVNA TY”!
Kapitola 13. Útulek
Auto dojelo. Zastavilo a odnesl nás někam tam, kudy se šlo bílýma dlouhýma chodbami a několika dveřmi. Konečně jsme se zastavili. Hlíželo na mne několik těch divných lidí. Vzpamatoval jsem se. "Kde je Gerni”? Ptal jsem se jich. Ti se na mě usmívali. "Ptám se kde je Gerni”.
Zeptal jsem se znovu. Jeden člověk, otevřel to v čem sem byl a vzal mne do svých ruk. Nevěděl jsem co mám udělat tak sem ho kousl. "Au ty jedno malé..”. Upustil mne na zem. Spadl jsem na záda. Než sem se probral a zorientoval vzal mě druhý a tentokrát sem byl bez pohybu. Cítil jsem jen jak mě tahá za kůži na krku. "Je to krásné štěňátko, půjde do oddělení C”. Odnášel mě. Pořád mě držel za tu kůži. "Já přece nejsem žádně štěně, jsem už velkej vlk”. Říkal jsem mu, ale jakoby mě neslyšel.
Položil mne do něčeho co bylo hebké. Pustil mne. Konečně mě nedržel za tu kůži a zavřel přede mnou cosi, takže sem viděl přes mříže.
Bylo ticho. Viděl jsem na opačné straně taky zvířata. Jakmile zavřel dveře... "haf od ku si”? "Kde se tu vzal”? "je to malej vlk”. jeden přez druhého těžko jsem někomu rozuměl. "DOST”. Všichni přestaly.
"Nevíte kde můžu najít Gerni, byl to, byla to pes”.
"Jo chlapče, psů je tu dost a i krásných roštěnek, ale hold nevím jak vypadá”. "ani já ne, pamatuji si jen že měla zlatavou srst”.
"A dlouhé uši”? "Co? Ne uši měla krátký”. "A jak se jmenuje”.
"Gerni”. "Gerni? Páni proč mám pocit že sem slyšel jak si lidé o ní povídají? JO, počkat, vzpomenu si. A tak ne promiň, vím jen že si povídali o psovi co spadl do propasti ale jméno nevím”. "TO JE ONA KDE JE”?
Začal jsem jásat. "v oddělení B. To je támhle tou uličkou dozadu”.
"Jdu na to”. Vyběhl jsem ale narazil si hlavu. "chlapče pozor, jsi v kleci, nedostaneš se ven, jen pokud ti lidé půjdou vyměnit vodu a žrádlo tak jim zdrhni”. "Ok”. Řekl jsem a čekal. Lidi několikrát chodili okolo a nic. "Tu vodu musíš zašpinit”. Poradil mi. Čumákem a hlavou jsem tu vodu na sebe vylil. "Nebo tak a ohlas se”. Zavil jsem. Člověk ke mně přiběhl. Otevřel klec.
Vyskočil jsem, seskočil dolů a utíkal dlouhou uličkou dozadu. Zastavil se prudce. Podlaha klouzala, klouzal sem se i já. Nemohl jsem se zastavit.
Doklouzal jsem do té ulice. "Gerni si tu”? Projel sem okolo. "Tady”. ozvala se. "Ty nejsi Gerni”."Ale ano sem”. Cizí cosi na mě mluvilo.
"Tak jak ses sem dostala”? "KVŮLI TOBĚ si vlk medvědi ti zabili smečku a pořád ses litoval”! "Jo to je ona”. Řekl jsem si pro sebe.
"Dostaň mě ven”. "A jak to mám asi udělat”? "zuby vykousni tu karabinu. Vlci mají silný zuby tak šup”.
Zkusil jsem to, to co po mě chtěla.
Kousl jsem silně do toho divného předmětu. Rozpadlo se to. Otevřeli se dveře a ona vyběhla. "Rád tě zase vidím”. "kvůli tobě sem tam byla”. "a taky se to může změnit”. "Rychle, jakmile tu bude, musíš utíkat jasný”!
Ostatní zvířata nás viděli. "Já chci taky ven”. "Já taky”. A zase jeden přes druhého. "ne to nejde mi spěcháme”. Doběhl k nám. Tak tady tě mám, tobě se asi ten pes líbí že, ale máš smůlu”. "TEĎ”. zavelela a tak sem se rozeběhl a utíkal za ní. V běhu sem se ji ptal. "Ty se tu vyznáš že víš kdy přesně máš co dělat”? "a víš že jo? Byla sem tu aspoň 3x”.
Doběhli jse před nějaký dveře co se sami otevírali.
"poběž”. Zase mi rozkázala. Běžel jsem jak nejvíc sem mohl. Podhrabali jsme se pod plotem a utíkaly do lesa. Doběhli jsme a prudce se zastavili.
Hlasitě dýchali. Zastavili jsme se před tou propastí kde předtím jak mne sem uhonili ti medvědi ale ten strom už tu není. Dýchali jsme, byly jsme vysílení. Ona vyčerpáním lehla. "tak jo, odpočinek by nevadil”. Taky sem si lehl. Ale jakoby naschvál sem slyšel kroky. Otevřel oči a uviděl medvědy. "Ne vy už zase? Co tu ještě chcete”?
Gerni spala. Nedokázal sem ji vzbudit, byla hodně vysílená. "Gerni vzbuď se”! Křičel jsem na ni. Vůbec se nehla. "2 na jednoho to není fér”. řekl jsem. "2 na 2 tvůj problém že spí”. Začali se přibližovat kroky a já sem ustupoval. Ustoupil jsem. Nohu jsem měl ve vzduchu a uletěli dolů pod mou nohou malinké kamínky. Sklopil jsem uši. Už jen krok a spadnu. Medvědi mne nenechali. Pravda byl jsem taky vyslený, takže se mi klepali nohy. Medvěd ke mně došel. Vyklepáním se mi podlomila noha a spadl jsem dolů. Zachytil jsem se zuby o větev která trčela o něco níž.
"Tu svou kamarádku si vezmi sebou”. Kopl do ní. Ona se překutálela a spadla na mě. Chytl jsem si. Jenže mi její srst vyklouzla a větev se zlomila. Neunesla nás oba tak jsme spadli. Tentokrát medvědi čekali a až viděli že sem spadl odešli. Padali jsme. *o 5 minut později*. Padali jsme.
Pád to byl dlouhý. Padali jsme. Pořád jsme padali.
Dopad byl dlouhý a tvrdý. Skutálel jsem se pak po nějaké hrázi až dolů. Dokutálel jsem se. Zahlédl jsem jak se Gerni bouchla o jeden trčící hrot, pak sem ztratil vědomí. Kotrmelcovala se a dopadala pořád na hlavu a nakonec spadla na špičatý velmi špičatý cosi. Nabodla se a převrátila na záda protože spadla a spadla do vody. Já už jsem byl v bezvědomí.
Kapitola 14. Neodpovídá
Byl jsem v bezvědomí. Nevím co se dělo.
"to je snad vtip? Nic není ke žrádlu, ani ty blbý ryby”. "co bys čekal, ta voda je taky hnusně zelená jak nějaký sklad”. "veliteli co budeme jíst”? "mlčte! Něco se najde”. "Veliteli našel jsem něco k snědku”.
Došli. Dívali se na ně taková menší smečka vlků. Obsahovala asi 6 nebo 7 vlků. "to je vlk a todleto to bude asi kočka”. Řekl jeden vlk. "Je to vlk a pes”. Řekl velitel. "Co tady ten vlk dělá v tak nebezpečným místě”?
"Budou chutnat dobře”? Zeptal se jeden vlk. "Ty jíst nebude nikdo! Vypadá to že potřebují oba pomoc, pomůžeme jim vezmeme je k sobě”.
Rozkázal velitel a tak je odtáhli za kůži. Táhli je hrbolatou cestou.
Dotáhli je asi do svého obydlí. Nic méně obydlí to bylo bez vlků. Byli to jediný vlci v celém kraji. A bylo jich málo.
Moudré Oko dostalo něco, co se probere takže v bezvědomí už nebude a naše Gerni dostala vlčího doktora který se o ní dobře postaral. Ovšem Gerni je tak silně zraněná, že má už smrt za dveřmi, stačí ji jen otevřít.
Probudil jsem se. Viděl jsem rozmazaně, ale rozpoznal jsem kde to sem. Bylo to velmi podobné našemu kameni kde moji rodiče seděli a leželi. "mami, tati, vy žijete”? "Oko, kde jsi byl, čekali jsme na tebe”.
"zdržel jsem se s medvědy”. "už je dobře, už budeme navěky spolu”.
"Ale jakože jste přežili? Viděl jsem vaše těla roztrhané a plno krve okolo vás”. "Mi jsme nepřežili, to ty jsi došel za námi”.
"POČKAT TAKŽE SEM UMŘEL”? "ano”.
Odpověděli siluety mých rodičů. "Ale já nesmím, mám Gerinu a kde je ta taky umřela”? "Kdo je Gerlina”? "Gerina je to pes, kde je”?
"Tu jsme tady neviděli”. "Pak musím za ní”. "Už nemůžeš už se tam nevrátíš”. "”Prober se, slyšíš, prober se, neprobírá se šéfe, já ho pro fackuji””. "á”. Otevřel jsem oči. Viděl jsem před sebou vlky. "A? Vy jste kdo”? "Sláva žije šéfe”. "Kdo jste a co se se mnou stalo”?
"To nikdo neví, my jsme tě našli s tvojí kamarádkou někde pod skalou, přežil jsi její pád říká se jí skála smrti. "Nedivím se tomu názvu”. Řekl jsem. "Kde je Gerina? Ten pes”.
"Chlapče, je mi to moc líto, ale je u ní doktor a už několik minut neodpovídá, ovšem ty jsi odpověděl”. "Dost těch keců, kde je”?
"Zavedu tě k ní”. Vedl mě, někdy jsem se o něj musel opřít. Byla opravdu silně zraněna. Vlčí doktor u ní byl a pořád nic. Byla obvázaná něčím zeleným.. "to jsou léčivé listy Inkabiste to je strom”. Řekl mi hned doktor.
"Přežije”? "chlapče to nevíme, už to bude 30 minut co neodpovídá”.
"Gerni”! Došel jsem k ní sedl si. Ačkoli ležela na zemi.
"Tak a teď mě dobře poslouchej, vím že jsi už asi se svoji rodinou, já byl taky, ale kvůli tobě jsem se odvolal a došel sem takže jestli okamžitě se nevzbudíš tak já se zabiju”!
"Dost tohle jí říkat nemůžete”! Řvali tam na mě ti vlci. "Ale já musím, musím ji říct že potřebuju aby žila, potřebuju ji tu protože kvůli ní jsem mohl být taky už s rodiči, takže já prostě musím aby tu byla MUSÍ TU BÝT”!
"Ještě jí přitížíte, pokud chcete aby žila nechce ji nepokoji”.
"NE TO NEMŮŽU VY STE MNĚ NESLYŠELI? JÁ JI CHCI MÍT U SEBE”. "Stejně ty jsi vlk a ona pes, nešlo by to k sobě, rač se běžte podívat k nám do skály, tam je plno vlčic, tak si bežte vybrat”.
"ale já nechci vlčici, no a co že by to neklapalo, rozhodně ji nenechám umřít”! Odešel jsem. Nemělo to cenu. Sedl jsem si. Nevěděl jsem že sem si sedl k té skále. Vyšlo z ní několik vlčic."ahoj fešáku..”. mluvili na mě takhle.
Pravda, jedna se mi zalíbila, ale stejně Gerni mám radši.
Měla jakoby tetování nad okem, tetování jehož tvar mi připomínalo kříž, ale naležato. V tu chvíli jsem zapomněl na Gerni. Byla bílá celá bílá jen to tetování bylo modré. "Ahoj”. oslovil jsem ji. "ahoj”. odpověděla mi. "Ty jsi tu nová”? "Ne ale ty jo”. "A jo já :D”. Hodila oči v sloup. "Dobře sem trapný, ale mohla byjdi mi to zjednodušit”
"Tak promiň, já jsem zapomněla ty tu máš tu fenku a mě bys nechtěl”? "Jo, JO teda JO ale Ne”. "Tak Jo nebo Ne”? "promiň ale až se mi probudí tak odejdeme”. "to by ti tak šlo, seznámit se a zdrhnout”!
"Diť se ani neznáme”. "A ani nepoznáme”. Vyplázla na mě jazyk a odběhla. Odešel jsem. Sedl si k Gerni a mluvil na ni celou hodinu.
"Je mi líto, ale už hodinu neodpovídá už to má za sebou”.
"néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé”.
Kapitola 15. Gerni mi nikdo nenahradí!
Tak to teda ne. Gerni se vzdala a odešla. "Gerni ty nejsi silná, nebojuješ, já ti říkám buď silná jako jsem byl já a bojuj, žij”!
"Je mi líto, ale ji zachrání už jen zázrak”. "Doktore, nedokážete vejít do jejího života? Přemluvit ji ať za svoji rodinou ještě nechodí, já se kvůli ní vzdal té svojí”. "nejsme kouzelníci, tady nežiješ v pohádce, co se stalo, stalo se, nikdo to už nevrátí jedině zázrak ale nic si pod slovem zázrak nepředstavuj, zkrátka nejsme kouzelníci ani věštci”.
"Já vím, nežijeme v pohádce, ale potřebuji ji tu”! "Máme vlézt do jejího mozku a narušit rodinu? Prober se to nejde, tohle je realita a život není to žádná pohádka, takže je mi líto, já ti nepomohu, už je prostě se svoji rodinou, nic s tm nenaděláš”. Hned mi vyjeli slzy a začal jsem brečet. Brečel jsem u ní snad hodinu. Říká se že když je blízký v tak hrozném nebezpečí že to ucítím. Nic. Čekal jsme u ní na nějaké znamení, světlo či něco. Zase nic. Já vím že tady nejsme v pohádce, tohle je realita, ale přece jen, nemusela mě opustit. Celou hodinu a pak do noci sem brečel a litoval se že to byla moje vina protože BYLA.
Chtěl jsem ji zastavit, nešlo to. Ta chyba si jela dál svůj život a můj zničila. Vzpomínal jsem na ni na všechno co jsme zažili. Myslel jsem i za ní. Nedošla její mysl. Nepocítil jsem ani její dotek že je naživu. Zkrátka, už je se svoji rodinou a šťastná. To abych šel taky ne? Abych poznal její rodiče. Jenže tohle by si ona nepřála. Jistě chce abych pomstil svoji rodinu i ji. MEDVĚDI. Ti zatracení medvědy, za všechno můžou ale i já.
Chtěl jsem něco zkusit. Položil jsem tlapku na tu její a s plných sil jsem na ni myslel. Snažil jsem se abych ji probudil. Snažil jsem se aby byla zase se mnou a ne s rodinou, i když to bych ji taky přál.
Tak moc sem chtěl aby se mnou byla. Zavíral jsem oči jak sem brečel. Hodně se mi mlžili i oči jak se plnili jen vodou a nakonec má mysl začala ztrácet svoji minulost a nahromadila si její. Že bych to dokázal? Že bych byl já ten zázrak a dovedl ji životu? Ne. Myslel jsem si to ale ne.
Zázrak by byla mrtvá a živá voda jak bylo v pohádce, nebo zázrak by byl chytnou zlatou rybu a přát si 3 přání, to bych si přál aby žila ona, moje i její rodina. Ani písky času neexistují, natož stroj v Harry Potterovi.
Ani dobré 3 sudičky, nic prostě všechno musíte nechat na tom co se stane, a pokud je to možné zabránit tomu. Ani se nemůžeš podívat do budoucnosti natož do minulosti. Prostě nic. Jen smutek, pláč a nicota.
Nikoho nemám teď už tuplem! Sem sám a navždy budu. Není mi souzeno někoho mít. Medvědi Bum ZRADA. Gerni BUM pád a medvědi.
Jak už jsem říkal, Gerni mi nikdo nenahradí. Zvířata jsou nenahraditelní jak jen můžou. Každý je něčím vyjímečný a proto nelze náhrada. Jak sem se tak zamýšlel skočilo na mě něco. Když sem se v mžiku podíval kdo to byl, zavřeli se mi oči. "Kohopak tu máme”?
Slyšel jsem hlasy. "Zase vy”? "No Vy nejsem ale jsem to já”. Najednou jsem viděl a přede mnou byl hlavou vzhůru lemur. "Lemure, kde se tu bereš”? "Není jídlo tak různě chodím po lese a vidím známou tvář”.
"To si vtipný, mě nic nerozveselý, ztratil jsem všechno....”.
"Všechno né ka-ma-ráde máš toho psa”. "no právěže nemám, už je se svoji rodinou”. "o čem to plácáš, diť ji vidím jak leží”. "jo leží, ale už nevstane”. "no tak ji vzbuď, proč ji necháváš spát”.
"Lemure, ach, ty jsi tu tak chyběl, prosím tě ztrať se”.
"áha, už chápu, promiň ale můžu”? "co”? Rozeběhnul se k Gerni a práskl ji na hruď ruko. "co to děláš”? Zakřičel jsem na něho a chytl mezi zuby. Stačil udělat ještě jeden práskot. "proč nevstává”?
"Protože je MRTVÁ, MRTVÁ”! Otočila hlavu. "zdálo se mi to nebo otočila hlavu”? Překvapením jsme otevřel pusu a lemur spadl na zem.
"Gerni, Gerni ty žiješ”? začala kuckat. "Doktore ona žije”! Zařval jsem.
Všichni se seběhli. "to je nemožné”. "Žije. Sláva ona žije”!
"Lemure ty jsi ji probudil”! Jásaly všichni hlavně já teda.
"No co sem říkal, stačí bochnout a bude, ona měla totiž zástavu srdce a vy jste ji jen ošetřili rány”. Řekl lemur který byl na zemi,nožku přes nožku ležel jako člověk co je úplně v pohodě a to taky byl. Objal jsem ho.
"No takže omluva se příjímá můj kamaráde, ale mám pro tebe prosbu, nemám co jíst a jsem už 2 den hlady”. "Vlci, dejte tomuto zachránci něco k snědku”. Řekl Velitel ačkoli to říkal lemur ke mně. Dostal co jen chtěl. Měl plno banánů, listů, brouků a já nevím čeho všeho. Zkrátka měl se dobře a já byl šťastný že mám Gerni zase u sebe. No ona teda moc u mě nebyla. Gerni mi nikdo nenahradí, to je pravda, nahradí mi ji ona sama.
Kapitola 16. Nová rodina.
V té vlčí smečce, po tomhle všem nás přijali jako členy.
Cítil jsem se jako bych měl zase rodinu, po dlouhé době jsem zase někam patřil a měl rodinu. O týden později jsem vyrostl a o měsíc později se Gerni uzdravila a mohli jsme zase spolu chodit.
Jak už jsem byl velký, trvalo jen kousek a byl ze mě dospělí vlk. Ještě jsem byl ve stádiu puberťáka, který potřebuje holku a důvěru. Já potřeboval něco víc. Rodinu.
Jak už jsem řek, měsíc je pryč. "Chyť mě ". honili jsme se. "Utíekj jsem zlý a chytnu tebe”. HA HA HA . Smáli jsme se, honili, bavili se. Byl jsem rád a vděčil lemurovi. Bez něj tu není. Nakonec jsme si lehli u takového nádherného výhledu. Viděli jsme na tu vlčí smečku, i za ní kde se rozprostírala nádherná krajina. Střídala vodu a kopce, vodopád jež sem si myslel že byl jen jeden ten byl ještě větší, a plno nádherných okrasných rostlin. Cítili jsme se jak v ráji ale byla to realita jak les může být nádherný.
Ležely jsme. Byla už dočista zdravá ani stopa po těžkým pádu. Já byl zdráv už dávno. Jak byla zraněná, zapomněl jsem na její pravou podobu, takže jak byla teď znovu na svých čtyřech, viděl jsem jak ladně se pohybuje a jak nádherně vypadá, viděl jsem její zapomenutou zlatavou srst. Tvrdila že je pes, ale je to fenka. "Víš, že když jsem ležela, nepamatuješ si proč jsem ležela”? "ach kdybych si to pamatoval, vím jen že jsem viděl před námi pořád vzduch nikde nic padaly jsme a pak si nic nepamatuji ani to, jak jsme se octili u těch vlků”. "prosím, říkej tomu naše rodina”. "ne je to nová rodina”. *nová rodina. Spíše moje než její, ale takhle jsem měl pocit že zase někam patřím, ke své rodině”.
"víš, pamatuji si jen jak jsem se potkala s mými rodiči. Viděla jsem najednou do minulosti”. "to já taky, ale to jsme na chvíli zemřeli, viděli jsme svoje blízké protože ti už jsou po smrti mi ne”. "hrozně sem se divila, pokud vím jsem pes ale oni mi říkali něco jiného. Můj táta vypadal na vlka ale byl to pes asi nějaká rasa, a moje matka vlčice. Takže já jsem něco jako vlk”. "proč teda máš kulatý uši? Nemáš je špičatý jako já máš je psí”. "no to právě nevím, matka mi říkala ať si sundám tu svoji masku, nevěděla jsme o čem mluví teď už to vím”. Stoupla si přede mne a drápem si rozřízla kůži. "co to děláš”! "klid”. Pokračovala a z její kůže byla nádherná sametově bílá vlčice stála přede mnou a dívala se na mě. U jejího oka sem hned zahlídl tetování kříže ale naležato jako ta předtím. "Počkat nejsi to ty s tím tetováním”? "Ne, tohle je moje rodina, tohle je moje smečka, všichni máme tohle tetování? ne je to znamínko.”.
"Tak proč ty tajnosti o tom kdo si a ty lži o tvé minulosti”! Zlobil jsem se na ni, přece jen byla vlk a mohly jsme to dát dohromady, lhala mi.
"Má matka mi řekla že svoji pravou podobu smím dát jenom tomu, komu věřím a on mne a to jsi ty, nesměla jsme ti to říct tak se omlouvám, ale choval ses ke mně hezky”. "A ty medvědy si poslala ty jen kvůli tomu abych byl u TVÉ rodiny”? "zbláznil si se? Proč bych to dělala, já nemám na svědomí žádnou vraždu”!
"Tak proč tohle celé divadélko”? " Protože jsem se do tebe zamilovala, i přesto že jsem pes”. "tak si pes nebo vlk”? "pes, teda vlk VLČICE”!
"promiň, ale já myslel že falešnou kůži lze udělat jen lidé, jak si zvíře dokáže udělat falešnou kůži a ještě podoba vlka. To by mne teda zajímalo”! " No, měla bych ti asi říct o našich předcích”. "Povídej”.
" Začalo to kdy jsem se narodila, můj otec a matka byli pořád ve střehu. To tetování bylo nějaké znamení.. Do dnes se neví jakým”.
"Počkej chceš říct že ti uvěřím tvou další vymyšlenou minulost? Proč je to tedy tvoje rodina, jakože tě někdo z té tvé smečky nepoznal když jsi ležela co”? "kdybys mě nechal to dovyprávět, dozvěděl by ses to”.
"Ale já nechci další historku já chci PRAVDU”! "TOHLE UŽ JE PRAVDA”! Vycenili jsme na sebe zuby.
"Gerni, teda jestli se tak vůbec jmenuješ”. "Angela”. "Angela? Není to anděl”? "proto jsem sametově bílá”. Řekla. "Musím ti něco ukázat”. Pobídla mne. "Musíš jo”? Rozeběhla se a já musel za ní. Zastavila se poněkud po dlouhém běhu. "uf,uf nestačím ti”. Řekl jsem a padl na zem. "Nejsi trénovaný, podívej”. Podíval jsem se na strom na který se dívala i ona. "tohle je strom, na který jsem chodila když jsem byla malá, z něj máš skvělí výhled na všechno”.
Vyskočila na něj a vyšplhala nahoru. Já měl otevřenou pusu. "polez”.
"Tak jo, nemůže to být těžký”. Řekl jsme si a skočil na strom. Když jsem chtěl vyšplhat ujela mi noha a pomalu jsme klouzal. Brzdil jsem drápy. Stačila mě chytnout zuby za srst a vytáhla na horu.
"Podívej, je to nádherný výhled že”? Rozhlédl jsem se. Viděl jsem za les, rozprostíraly se tam hory a kopce. "nádhera”.
Z ničehož nic 5 tenkých proužků se za stromem rozletěli před nás, spojili se v jeden několikabarevný a končil někde za jednou horou. "duha”. Řekla Gerni. "To byla duha”. dořekla to.
Zrovna když jsme se chtěli dotknout svých čumáků, něco mě praštilo do hlavy. "au”. řekl jsem klidně. Ona se podívala dolů "veverky”. "ve-co”? Nevěděl jsem o čem to mluví. "padejte z našeho domu”! "tohle je váš dům”? Zeptal jsem se a v tu chvíli jsem dostal přímo do čela a spadl na zem. Otřepal jsem se. Angela ke mně přiskočila a stoupla si přede mne. "Dobrý Angelo, můžu vstat”. Olízla mě. Vyvalil jsem oči.
"Nechte si ty románky na jindy, jste v naší zahradě, vypadněte z naší zahrady”! Veverky nás vyháněly z trávy co byla okolo stromu, vlastně, tráva byla všude. A přivlastňovat si něco tak veřejného je podlé. "Poslouchejte ta tráva patří všem a ne jenom vám”. "to sice jo ale vy jste na naší zahradě”. "na na čem”? Vedle našich noh bylo plno malinkách dřevěných plůtků, jako stromy tam rostli teda ležely šišky, kameny byly kamínky, strašáka z větví a žaludu. Měli opravdu nádhernou zahrádku ale mi si toho nevšimli.
"omlouváme se”. Odešli jsme neboť to byla jejich zahrádka. Odešli jsme směrem dopředu. "nechápu to, ještě před tím ten strom byl neobydlený”. "no vidíš to a teď se to hemží jen samýma veverkami”.
Odseknul jsem. Došli jsme na jedno místo kde se rozléhala louka za níž byly hory. "co bys tomu řekla vydat se na procházku kolem světa”.
"Procházet se kolem hor,lesů, přeplavat vodu atd. to se mi opravdu nechce, ale nikdy jsem nebyla na cestě okolo světa”.
"Já taky ne. Můžeme to zkusit, vydáme se, kam se vydáme”?
"Do Číny”. "to ne to je daleko, stejně je tak daleko Afrika, Antarktida, Arktida, Anglie”. "to by chtělo, něco jako, něco jako...”.
V tu chvíli nás napadly oba zaráz nápad. "někam do hor”.
"Tak jo, vydáme se tedy do hor, výprava to bude dlouhá, nezapomeň že jsou hory vysoké a jak jsou vysoké...”. Přednášku jsem ji zase přerušil.
Kapitola 17. Tentokrát naposled!
O 2 měsíce později.
Rozhodli jsme se a šli do hor. Ne že by jsme vylezli nahoru po její stěně, udělal jsme si procházku do hor.
"jak ještě daleko”. skučela. "Diť jsme teprve pod horou a ty už skučíš”? "no na moje namáhavý nožky je to moc víš”! "tys to vymyslela tu procházku ne já”.
"Jenže jsem nečekala že to vezmeš vážně a budeme šlapat do hor”.
" A cos čekala? Že pojedeme výtahem”? "Ne, ale nemyslela jsem že to bude ze dne na den”. "Inu, co bys chtěla v lese provádět”?
"pojedeme k moři”. "H a jak se tam dostaneme”?
Koukla se k silnici která vedla okolo hor. Všimla si jednoho auta co vozil vozík a na něm malý člun. "lodí”. Zasmál jsem se ale v tu chvíli se rozeběhla a vyskočila na silnic. "Co to děláš”? "musíme se dostat do té lodi HONEM”! Rozeběhl jsem se jak nejvíc sem mohl a vidím jak ona utíká. Dusot jejich tlapek mi procházel ušima. Mini kamínky štěrku mi létalo do očí ale já přesto utíkal. Pronásledoval jsem její nohy. Až doposud dokud neskočila. Vyskočila na vozík a tam na mě vystrčila hlavu. "skoč”. Nemohl jsem skočit, neboť jsem měl stuhlé packy, byl jsem rád že běžím. "Dělej skoč”. Z posledních sil jsem skočil, div že jsem nespadnul na silnic. "Honem”. Podala mi tlapu.
Její tlapu jsem nepotřeboval. Vytáhla jsem se ze zbytku sil sám. Vyčerpaně jsme si lehli na vozík. Dýchali. Vozík byla jen plošina, bez okrajů. Když jsem sebral sílu, asi tak po hodině, najednou auto udělalo prudkou zatáčku, prudce zahnulo, Angela se zapasovala pod loď nemohla ven a já jsem přeletěl z plošiny na silnic. V tu chvíli mě něco srazilo k zemi. Položilo mě to na silnic. Viděl jsem jak to auto ujíždí. Neměl jsem sílu začít běhat.
Dojelo ke mne nějaké auto, viděl jsem jen dvě žluté podivně zářivé světla. Rozpoznal jsem že je to chlap a má v ruce něco tenkého. "Z tebe bude ale dobrý gulášek”. Jo aha, má něco co mají pytláci takový to co samo střílí a zdá se že mě chce zabít. Musel jsem vymyslet plán, jenže lidé mi nerozumí, nevěděl jsem co dělat. Stekla mi slza protože se mi zastesklo po Angele ale ta už je bůhví daleko.
Dal na mne nějaký obojek s tyčkou. Kdyby jste viděli jak jsem smekal. Nemohl jsem nic dělat. Poddal jsem se. Vzal mne do auta. S tyčkou a obojkem sem přemýšlel jak se dostat ven. Dělal jsem že umírám. Slyšel jsem jen. "Ehm starej vlk už zdechá toho nechci do polívky”. zastavil. Vypustil mne do lesa a odjel. "Jupí a teď najít Angelu”. řekl jsem to nahlas.
Jenže jak se chcete dostat někam, kde vůbec nevíte kde to je a ani jak to vypadá.
Rozešel jsem se do hloubi lesa. Tam spatřil chlupatou velkou hlavu.
"Zase medvědi, jestli mne zase napadnou tak už to bude naposled”!
Byli to vlci. Jiní vlci. Vypadaly větší. Dívali jsme se z očí do očí teda aspoň já. Když jsem šel k ním rozeběhly se. Viděl jsem jen jak se rozeběhli k okraji lesa. Rozeběhl jsem se za nimi. Civěli zuby na malého člověka. Číhali a pomalu se k němu přibližovali.
Neodolal jsem a rozeběhl se. Něco mě lákalo asi zvědavost. Chtěl jsem to stvoření živé. Skočil před něj takže sem ji/ho jak kdyby bránil. Vlci na mne.........zuby a pomalu se otáčeli. Vzdali a odešli. Když se na mě to maličké stvoření podívalo, jeho očka se propadala do mých černých. Pocítil jsem k němu něco. Něco tak úžasného jako je láska. Stal jsem se jeho ochráncem?
Vypadalo to dosti divně že jsem chránil člověka, ale pořád lepší než aby ho napadli ti větší a mohutnější vlci než sem já sám. Když se podíváte na rozdíly mezi námi (mnou a jeho) všimnete si jen jediné.
On je holka a já kluk.
To maličké se na mne podívalo. Natahovalo ke mně malou ručku. Drželo si to v té druhé panenku. Tu její ruku sem si chtěl dát k večeři, ale ukázalo se že mne chce pohladit tak sem přistoupil blíže.
Jak tak čas plynul po Jaře nastalo Léto.
Ptáčci včeličky se probíraly květiny opilovávaly a mne čekala rodinná zkouška o které jsme nevěděl ale řekl mi to známá přítelkyně. Kde je Angele konec to sám nevím. Odvezli ji někam na moře. V podstatě stízká se mi ale co mám dělat? Mám se rozeběhnout a začít ji hledat? Při těch otázkách jsem pohlédl na to děvče. Koulelo na mne těma svýma modrýma očkama světlo se vnich odráželo. Donutilo mne zůstat. Udělal jsem jediné. Lehl jsem si k ní a sledoval okolí.
NE! Vstal jsem chytl jsem ji zuby za vrh trička na krku a nesl sem ji o kus dál protože jsem zahlédl jeskyni. Byla malá takže medvědí nebyla.
V té jeskyni byl boží dar nebo nevím ale byl tam. "Lemure”? Dítě mi při slovy vypadlo na zem. "Hledal jsme tě kde si byl”!
"CO rodina”? zeptal se. "víš přece že ji nemám”. Smutně jsem se pozval dál.
"promiň já zapomněl a co sis to přived”? "dítě”. "člověka”! "no a co”? "Lemure já já byl zase skoro svědek vraždy, znovu L ". "Jenže to je život hochu, co chceš dělat? To nezměníš, prostě to se stalo a z toho se musíš vyhrabat sám”. "jenže jak to mám udělat”? "to se ptáš mě? Ti vlci jak si říkal že jsou větší, proč jsi jim to dítě nenechal”? "MĚL JSEM”?
Podíval jsem se na to dítě, smutně koukalo z jeskyně ven křečovitě drželo svoji panenku. Vzadu za mašlí měla papírek. "jen ti říkám že vyjdi měl..”. "počkej”! odtrhl jsem ho od odpovědi. "vem ji to co má za mašlou”. "proč”? "vem ji to”. Lemur tedy došel k ní a zakašlal u ní. Ona se podívala. On se zasmál že je to dobré, holčička se otočila zpátky a on vytrhl papírek z pevné mašle. "jak to chceš přečíst”? "to nevím ale nemyslím si že tam je něco napsaného”. Lemur tedy rozevřel papír a překvapeně na něm byl znak BBB "to vypadá jako písmeno B”. "houby B to je nějaký vzkaz”. "Tak prosím pátrej si po vzkazu třeba tě dovede k pokladu kapitána ztracené hlavy”. Řekl Lemur z legrace přece to se nemůže stát aby vlk uměl číst a věděl o pokladu. To by jsme museli být někde ve fantasii což mi jsme?....
Lemur se zasmál. "ha ha ha chlapče to jsi mě rozesmál, kdybychom byli ve fantasii nestalo by se vražda tvé rodiny skutečností, uvažuj trochu”.
"proč se k tomu tak vracíš? Ty jsi snad chtěl aby tady nebyli”?
"Tak pravda, tvůj otec byl tak lakomý a nenáviděn”. Z přítele se stal nepřítel. "Takže to jsi celou dobu měl naplánované Ty! Ale proč? PROČ”? Vycenil jsem na něho zuby. "Jo já, odhalil jsi mne. Medvědi jsou mí "poskoci” udělají vše co jim řeknu a NIKDY nezklamou”.
"TY”! Skočil jsem na něj a zbezmocnil ho. "Jo já máš pravdu taky mám tolik odvahy zabít i tebe. To sis myslel že ti chci pomoc? NE! Už v momentě kdy jsem tě viděl u mého falešného domu sem měl hnedka plány! Škoda jen že se to tak zvrtlo”.
Přiložil jsem mu tlapy ke krku. "měl bych tě zabít”! Podíval jsem se do jeho očí... "Ale nejsem jako Ty”! Vzdal jsem to. Něco mi říkalo "udělej to zabij ho” ale silnější stránka mého mozku řeklo "uteč”! Čapl jsem to dítě za límec trika a rozeběhnul se pryč. Slyšel jsem jak na mne Lemur ještě volá. "UTEČ SI KAM CHCEŠ ALE MÍ MEDVĚDI TĚ NAJDOU”! I bez toho aniž bych se zastavil. Utíkal jsem..
.
